S HRANOU NA CESTÁCH

Tak se mi zrovna dneska zdálo, že by bylo vhodné zkusit dokončit psaní o té naší super dovolené. Přece jenom, jistě to není poslední věc, o které budu psát a čím dříve to dodělám, tím dříve můžu psát o něčem dalším. Nooo, zatím ještě nevím, jestli to zvládnu všechno už v této část, ale můžu se o to aspoň pokusit.

Poslední noc jsme si ustlali hezky „na divoko“, na krásném místě přímo nad Valmezem, kde jsme byli vyjetí už loni na závodech, i když jsme tam nespali. Což se ukázalo nejspíš jako dobrý nápad, že jsme tam loni přes víkend nespali. Teď to bylo ve všední den a i tak tam bylo docela rušno. Lidi tam jezdili venčit psy, randit a dělat si oheň. Nicméně jsme to zvládli a až na otěžující bandu chroustů, která mě tam v podvečer ohrožovala a před kterou jsem se schovávala do auta to tam bylo moc hezké a fakt nádherný výhled – i v noci. No a taky nám tam na tom kopci, krásně svítilo sluníčko. Takže jsme si vyšlápli tři kroky k západu slunce, kde jsme si udělali moc hezké fotky. Teda spíš Tom dělal fotky, natáčel nás tak, aby to za něco stálo a já jsem se občas mohla smíchy potrhat, takže tuhle sérii fotek nesmím vynechat.

V I. části jsem skončila zmínkou o návštěvě muzea Tatra Kopřivnice, to jsme absolvovali ve středu, před odjezdem domů, což byla vlastně I. část celé dovolené a následoval přejezd na „sever“ do Mladé Boleslavi. Tatra Kopřivnice byla zklamáním. Ani teda ne tak pro mě, jako spíš pro Toma. Hlavně já tam nikdy před tím nebyla, takže bych sama od sebe nevěděla, oč přicházím. Nicméně paní nám hned při nákupu lístků sdělila, že Slovenská strela je pryč a s ní i všechny náklaďáky – ale že Strela je vidět někde přes sklo z venku 😦 No zklamání … takže pokud byste se tam chystali, rozhodně doporučuju si zjistit, co tam je k vidění. Paní nám teda říkala, že to mají psáno na stránkách, takže asi trochu naše chyba… no už se nedalo nic dělat. Jinak to tam bylo vcelku zajímavé i když třeba výstava o Zátopkovi mi přišla spíš taková „aby se neřeklo“ i když netvrdím, že tam nebyly k vidění zajímavé věci.

Trochu jsme si pak „spravili“ chuť v Old Timer muzeu, které je za bukem 🙂 Tam to bylo dobrý i když malinkatý a spíš mě tam pak zase vadilo, že je to natěsnané všechno na sobě v té jedné místnosti, ale krásné kousky tam teda měli. Já na ty auta zas nejsem takový maniak, ale tyhle starý jsou moc pěkný, tady měli i motorky. Nezastírám, že bych se i v nějakém projela.

Potom už nebyl čas a valili jsme domů… no nebyl čas….na kávu je čas vždycky, takže jsme ještě po cestě měli fakt skvělý nápad, jakože si zastavíme na kávu…. ovšem proč si to vlastně nezpříjemnit že. Vedro bylo jako v pekle, tak jsme si zastavili na parkovišti a někde nad náma byla rozhledna. Napřed jsme si u auta v chládku dali teda tu kávu a pak jsme si řekli, že si zajdeme na tu rozhlednu. „Však to je kousek.“ Fakt si vždycky na konci říkám, že na to ještě vůbec skočím. Jako pravda, extra daleko to teda nebylo, ale vedro, ještě ta cesta před tím v tom autě, no myslela jsem, že se fakt zabiju. Ale nezabila 😀 I když moc živá jsem si teda po návratu dolů nepřipadala…

• 

• 

• 

• 

Nutno přiznat, že výhled tam byl prostě krásný. Což je skoro vždycky – a ať vylezeme kamkoliv, zdá se mi, že to fakt stálo za to. Ale někdy mám teda fakt chuť říct já už prostě dál nejdu. Vím, že nejdeme v žádném extra tempu, ani žádné brutální pecky, jakože za den x kilometrů, přesto na mě občas dolehne ne snad ani lenost, ale spíš ta netrénovanost. Nebo že už bych taky stárla??? Holt už to není, co to bývalo. Na druhou stranu, když jsme byla o něco mladší, zase jsem většinou nic takového nepodnikala, takže co je lepší?

Což mě přivádí k další myšlence, teď trochu filozofické a tím zakončím dnešní psaní a tu Mladou Boleslav holt nechám na příště 🙂 Už jsem několikrát předesílala, že fakt nejsem dobrý plánovač, takže sestavování tras a výletů je většinou na mém muži. Jsem mu za to vděčná, zajedno jsem nepraktická a za druhé jemu to jde prostě mnohem a mnohem líp. Kolikrát jsem i ráda, že se třeba jenom tak válíme v autě, vypijeme si kávu a máme pohodu – že se prostě nikam neženeme. Navíc teď ani není někdy ten čas a fakt si vyjedeme i tak… no a u toho si dost často uvědomím jednu dost podstatnou věc…..

Jooo, nemáme žádné super hyper moderní fáro. Máme tak trochu kopu šrotu, kterému říkáme obytňák (což je nadsázka, já mám naše auto ráda), máme obyčejný vařič, nemáme s sebou chemický záchod, většinou nevozíme venkovní sprchu a fakt přiznávám, že nejsem žádná lesana, takže když to jde, i když spíme takhle, ráda se prostě namaluju když někam jdeme (ostatně ani to vždcyky nevyjde, což vidíte na fotkách :D), a jsem ráda, že dorazíme zase zpátky do civilizace,do našeho pronajatého bytu, kde je sprcha, normální záchod a hezké hadry ve kterých jsme zvyklá chodit do práce… jenže mi u toho dochází taky jedna mnohem podstatnější věc… že navzdory tomu, že kromě toho auta (po materiální stránce) nemáme prakticky nic, prostě a jednoduše žijeme. Nemusíme čekat, až splatíme hypotéku, až si budeme moc našetřit na dovolenou, až si našetříme na auto, který jsme celý život chtěli, až vyrostou děti, prostě až až až …. PROSTĚ TADY A TEĎ!

Děkuji svému muži, bez kterého by nic z toho nebylo… a těště se na pokračování číslo III. naše dovolená ještě nekončí a level Mladá Boleslav bude teprve stát za to 😉

Kupodivu jsem si pro dnešní psaní nezvolila žádný rádoby originální název. Navíc, jak vidět, určitě to nezvládnu na jednou. Za jedno je toho tolik a za druhé se mi to pak i líp píše. Navíc najednou by to bylo děsně dlouhý a jako kdo by to četl. Otázka je, jestli to zvládnu na dvě části nebo to bude na víc. No ale raději na víc, než vůbec… aspoň mě to teda přijde lepší 🙂 Snad sem vecpu i nějaké ty fotky.

Naše dovolená byla jasně dána tím, že začínala v sobotu, 3. 7. a končila další týden v neděli. Jenže … jak už to tak bývá, nebylo to bez komplikací. Další víkend jsme museli být nahoře na Rally Bohemia a ve čtvrtek před tím doma na Jižní Moravě k vůli očkování. Takže … jak to optimálně skloubit, abychom nevyjeli opravdu jen za kopec, ale zase nás to nestálo majlant k vůli přejezdu?

Naštěstí Tom je (na rozdíl ode mě) ten plánovací typ. Takže jsem vyrazili směr Beskydy, konkrétně Rožnov pod Radhoštěm a vzali jsme s sebou dokonce i kola. Ve středu jsme se pak vrátili, kola vybalili, přespali jednu noc, ráno jsme to vzali hopem na očkování a už jsme pelášili směr Mladá Boleslav. Ale to jsem teď shrnula jen skrz ten časový harmonogram. Začínáme tedy v Rožnově …

Vzít kola byla tak trochu nutnost. Viděla jsem sice Tomovu evidentní nechuť se někde táhnout na kole, ale nedal jinak, než že když už máme ten nosič na kola, tak je prostě vzít musíme 🙂 No dobře, nebudu se s ním přece hádat. Já jsem se na to vcelku těšila.

Kemp v Rožnově nás hned přivítal s velkým překvapením. Mimochodem – nevím, jak se ten kemp jmenuje, ale je to hned vedle koupaliště 😉 K naší značné rozladěnosti byly v kempu o tom víkendu nějaké psí závody. Z toho jsme teda extra radost neměli, ale už jsme tam i tak zůstali. Ne, že bychom snad měli něco proti psům, to fakt ne, na druhou stranu jsem třeba potkala paní, co šla se psem na vodítku i na záchod do kabinky a to si teda myslím, že už je fakt přehnaný. Hned první den nás zachránil pán (co vedle s paní stáli s velkým obytňákem), protože když stavíme stan, musí být pivo. Což byl pro mě nadlidský úkol, vzhledem k tomu, že místní bufet otvíral až od čtyř. Naštěstí Tom má rád to obecenstvo, takže svoji nelibost zcela nepokrytě dával najevo a pan soused nám hned za tímto účelem nabídl lahváče, což mě vcelku pobavilo 🙂

Nedaleko byl obchod, takže dojet si nakoupit na kole bylo to nejmenší. Ovšem k mému velkému překvapní v LIDLu v Rožnově (a jak jsem zjistila i další den v protější BILLE) asi nikdo nepočítá s tím, že by někdo později jak v šest hodin chtěl nakupovat pečivo. Z toho jsem teda měla vcelku šok, takže to je varování pro všechny kdybyste tam náhodou jeli 😀

Jinak kemp byl solidní, za vcelku dobré prachy. Byl tam příjemný chládek, ovšem je to celý pod stromama, takže auto pak jelo do myčky rovnou i s kolama na nosiči protože to všechno komplet bylo ulepené. Sociálky byly teda spíš nic než moc, ale na druhou stranu tam (oproti jiným kempům) tekla v jakoukoliv denní či noční dobu dostatečně teplá voda. Což jsem po návštěvě jiných zařízení považovala skutečně za luxus 🙂

Trochu jsme nevychytali přilehlý svátek Cyrila a Metoděje, takže jsme na Pustevny vyrazili raději hned v sobotu. No peklo! Lidí jak sviňa tam bylo už v ten den, ale asi to bylo o něco lepší, než kdybychom šli až v to pondělí. I když výraz šli asi není zcela na místě. Nahoru jsme se vyvezli lanovkou… to jsem si teda extra neužívala. Pokud to nevíte, tak lanovky jsou fakt zlo – teda jako pro mě. Ale tak jako jela jsem, Tom si to užil a tak jsem vlastně byla nahoře spokojená i já. Nejvíc asi díky tomu, že jsem to přežila 🙂 Pak jsme si dali pěší túru Radhošť – kaple Cyrila a Metoděje a zpět – stezka Valaška a dolů hezky po svých. Toho jsme teda poměrně litovali. Zajedno se v průběhu dne udělalo poměrně dost teplo a za druhé ta cesta dolů, to byl teda fakt boj. Celkem jsme nachodili nějakých 15 km, což mě teda nepřijde zas až tak nic brutálního, ale dalo nám to zabrat jako prase. Vzpruhou byl Tomů závěrečný vtípek, že holt všechny jeho nápady fakt nejsou dobrý 😀 a osvěžením pak zastávka u místního potůčku, kde byla sice studená voda, ale naše nohy to fakt uvítaly. Osvěžení nade vše. Joooo a taky jsem byla vcelku ráda, že na té stezce byla dostatečná fronta na ten můstek… no jak si tam stoupnete a pod váma nic není jenom ta prosklená podlaha … výhled tam byla ale nebeský…

No hotoví jsme byli … ale jakože fakt! Později jsem byla nadšená, jak jsem se u toho teda samovolně krásně opálila. Plus ještě další dny, tak první den v práci po dovolené jsem vypadala, jakože jsme týden leželi někde na pláži, ale vlastně ta dovolená byla dost aktivní. Každý další den jsme si totiž řekli, že dneska to nebudeme přehánět, ale nějak to nikdy nevyšlo.

Další den jsme šli pěšky prakticky za roh do Skanzenu. Že však to bude v pohodě. No ty vole! 3 okruhy, všechny nás zajímaly a aniž jsme to tušili, tak ten nejvíc náročný a chodící jsme měli až na konci, takže nějaký 5, 6 hodin ve skanzenu! Jako bylo to tam fakt krásné, to se musí nechat. Ale opět akce na celý den a večer jsme byli totálně hotoví. Moji radost zlepšilo to, že si Tom konečně koupil svůj vysněný klobouk a hlavně si dal tu jejich Valašskou kyselicu. O té jsem totiž poslouchala hned od rána a už jsem to viděla černě, že se jí ani nedočká 😀 Naštěstí toto přání bylo splněno, což jsem v ten den považovala fakt za obrovský úspěch. Jinak skanzen pecka, to bych doporučila asi všem, protože to bylo opravdu zajímavé, alespoň mě se tam tedy moc líbilo.

• 

• 

• 

Než jsme se nadáli, bylo tady úterý. Tak teda pojedeme na těch kolech, když už jsme si je s sebou vzali 🙂 Prý tak pojedeme do Valmezu, to je asi jenom nějaký 16 km a zpátky pojedeme vlakem. Ovšem – to bychom nebyli my, aby se i tento původně dobře promyšlený plán nezměnil. Protože kdo by přece jel zpátky vlakem, když ta cesta byla v pohodě že jo 🙂 Tak jsme nakonec jeli na kolech i zpátky, takže než jsme se nadáli, z původních 15, 16 km, bylo nějakých 34 nebo koli. Ještě kousek ve Valmezu že … no to je hned. Samozřejmě zpáteční cesta se neobešla bez újmy, jakože “ sakra kde je jako ten stánek s tím pivem, oni ho snad posunuli“ ale zvládli jsme to. Za odměnu jsem se mohla u stánku s pivem vyrochnit v Bečvě, což bylo taky dost dobrý. Zdárně jsme dojeli až zpět do kempu a myslím, že jsme oba byli dost rádi, že ta cesta neměla víc kilometrů.

• 

• 

• 

Ve středu nás čekalo muzeum Tatra Kopřivnice, což se ale nakonec stalo tak trochu zklamáním. Poslední noc jsme spali už na divoko a pak následoval přejezd domů a další den hurá do Mladé Boleslavi. Ovšem jak jsme se přesvědčili, tam teprve začla ta pravá sranda. Takže Tatra Kopřivnice bude pokračovat v další části dovolenkové série 😉 Snad to zvládnu brzo!

Jak jste si mohli už dávno všimnout, jako ani trochu se mě nedaří nějak průběžně doplňovat blog. Nooo, to nevadí 🙂 Teda, mě to jako trochu vadí, ale to je prostě pořád něco. Každopádně – tenhle víkend se nám myslím dost vydařil – teda až na ten kemp- co už trochu naznačuje název a to mi přijde vyloženě škoda se o to jako nepodělit 🙂

Samozřejmě se dlouze rozmýšlelo, kam vyrazit. Jestli jako jenom tak někde se válet a jít třeba k vodě nebo co s tím. Důležité pro nás bývají takové ty další okolnosti, jako kam plánujeme jet další víkend nebo kde jsme byli ten před tím, přece jenom prachy doma taky netiskneme, takže je potřeba brát zřetel i na další okolnosti. Nakonec to dopadlo tak, že jsme to spojili s přátelskou návštěvou a jen tak na kávu si do Třince, kde máme známé nezajedeme, takže plán byl jasný…

V pátek po práci vyrazíme, dorazíme do kempu v nějaké „horní, dolní“, v sobotu povýletujeme a odpoledne se známými budeme grilovat a v neděli domů s nějakým tím výletem 😀 Ovšem standard – ne všechno šlo tak jednoduše a ne vše bylo bez problémů, ale ať jako zase nepředbíhám.

Už cesta tam byla vcelku horor. Vyjet jsme zvládli poměrně brzy i když ani to se neobešlo úplně bez problémů. Ale dobrý, jak sedíme v autě a rozjíždíme se, už to prakticky považuju za úspěch. V hlavě sice ještě asi milionkrát probírám, co máme a co jsme eventuálně zapomněli, ale hlavně si taky dost často vůbec nevzpomenu na to, co fakt nemáme a fakt by se to hodilo 🙂

Trochu nešťastně jsem zvolili delší trasu, která měla být ale o něco pohodlnější díky jízdě prakticky jenom po dálnici. Že to nebylo šťastné řešení se ovšem ukázalo dost brzy, takže po hodině a půl jízdy jsme pořád byli vlastně ještě v Brně. Tom mi sice několikrát navrhoval, ať si klidně čtu, že ta cesta bude tentokrát fakt na dlouho, ale odolala jsem. Sice nepatřím mezi ty jedince, co v autě číst nemůžou, protože je jim špatně, ale zase se ráda pokochám jízdou autem. I když v Brně to bylo spíše stání než jízda, ale holt i to občas tak vyjde 😀 Ne, že by další úsek cesty byl proti tomuhle až tak super. Komplikuje to různé zůžení, předělávka, dostavování mostů, úseků dálnic a celkově je to takové dost na hlavu, ale naštěstí neřídím a tak se fakt můžu jenom kochat a nemusím řešit otázky typu „ty vole nejedu už v proti směru?“ což mi párkrát prolítlo hlavou protože mi fakt nebylo jasné, jak na sebe ty jednotlivé úseky a pruhy navazují 🙂

Ať to zbytečně neprodlužuju… ta cesta byla fakt, že dlouhá a trvala vážně víc jak čtyři hodiny, takže mazec. Skoro bych řekla, že bylo dost úlevné dorazit do toho kempu, ale to by asi nebylo dostatečně výstižné.

Podle toho, co nám řekla paní do telefonu to vypadalo, že to místo je tam ideální. Jistě, místo tady bude, máme tady wc, sprchu, malý kiosek na občerstvení, ceny vypadaly taky v pohodě – takže vlastně ideál. No, což o to, místo to bylo hezké a byl tam příjemný klídek. jo a byl tam záchod, tím ale plusy toho kempu nejspíš končí. Spíš než kemp to bylo takové veřejné tábořiště a na takovém, když jsme byli v Jeseníkách, tak jim tam tekla aspoň teplá voda. To ovšem tady fakt nehrozilo. Voda ve sprše byla ledová a to jak v pátek večer, tak v sobotu odpoledne – to jsem ani do večera nečekala a šla to prubnout hned, když jsme se vrátili.

Na pokladně v pátek večer seděl nějaký poměrně dost zpomalený pán – to by si člověk tu útratu radši sám spočítal, než by čekal na něj – a ten ještě s ledovým klidem pronesl, že ten „stánek“ kde se dá aspoň něco koupit, ale funguje třeba jen hodinu denně a vlastně jen podle toho, jestli je tady ten dotyčný chlápek poblíž. Jinak kemp byl obsypaný karavanama, takže to vypadalo, že se tam pěstuje vlastně jenom takové to celoroční stání (rozuměj nám to tady patří a běda, jak přijede někdo „cizí“) a jen na konci jedné „uličky“ bylo vlastně volné místečko, kde mohl teda zaparkovat někdo, kdo přijel jen tak na víkend. No, dobrý, tak hlavně že tam pro nás bylo místo, to bylo v pátek důležitý. Nákup jsme si další den pořídili v Třinci, takže i tohle mělo řešení, ale popravdě jsem z toho „komfortu“ v tom kempu velkou radost teda neměla.

Abych to uvedla na pravou míru – nejsem podle mého nijak náročná. Sice neholduju nějakému přírodnímu stylu, ale ok, snesu pavučiny ve sprchách nebo pavouka na hajzlu a ani se tomu moc nedivím. Ale alespoň vlažná voda, jakási základní hygiena, zamykací toalety a doplněný hajzl papír bych si ve 21. století troufla považovat za standard. Ne proto, že by to mělo být všude, ale že když už někdo to zařízení označuje jako kemp a my za to platíme, chci za to nějakou službu. Pokud nejsou, můžu fakt spát na divoko a budu absolutně bez stresu snášet, že na záchod jdu do lesa a nemám se ani kde opláchnout…

Jinak to ale bylo absolutně skvělý. Nějakou zvláštní náhodou nám totálně skvěle vyšlo počasí. V sobotu jsem měli výlet na Trojmezí – tedy hranice Česko, Polsko, Slovensko, kde prodávali super skvělé domácí svačinky a my jsme samozřejmě neodolali. Ale tohle všechno jsme fakt nesnědli 🙂 Vtipný bylo, jak hned paní v občerstvení poznala, že nejsme od nich. Což se asi není co divit s ohledem na rozdílnost v nářečí 🙂

Příroda ale moc pěkná a mě se to teda moc líbilo. Jako bonus mě můj báječný muž vzal na bobovou dráhu. Na té už jsme byli na Lipně, ale pro mě zážitek, jako by mě fakt bylo deset let. Samozřejmě – jsem máčka – takže Tomovi nezbývalo, než jet se mnou na jednom vozíku, sama já nejedu 😀 Vtip až nevídaný prokázala jak paní v pokladně tak pán, který to tam „korigoval“. Paní na kase pravila, že ale jako je zakázané se za jízdy zbavovat spolucestujících a týpek při nasedání tomu dodal korunu… „Držíme se tu pravidla jedete dva, vrátíte se dva, žádné vyhazování manželek a milenek po cestě“ to mě jako vážně rozmesmálo.

Trochu se už pak kazilo počasí, takže tímto končil náš zážitkový den. V Třinci jsme nakoupili a za mírných obav jak to odpoledne dopadne protože byla zrovna dest přeháňka se se odebrali do kempu čekat na známe až dorazí. Počasí jsme si ale nemohli přát lepší a měli jsme fakt štěstí. Bylo tak akorát na sezení venku, žádné velké vedro ani chladno. Jasně, zahříval nás nějaký ten alkohol, ale hlavně nepršelo. Zvedat vítr se začal až při jejich odchodu, takže jsme tak akortá zvládli sbalit to nejnutnější, sebe uklidit do auta a už nám bylo poměrně jedno, že se venku „žení všichni čerti“ jak se říká …

Ráno jsme pak vstali do trochu chladnějšího počasí, ale i ranní deštík se brzy rozplynul a tak jsme po sbalení mohli v klidu vyrazit na nějaký výlet a pak už konečně domů. Tam už byl plán jasný…. hrad Starý Jičín a Helfštýn – tam prostě musíme. No ovšem měli jsme pár zastávek navíc že. Například letiště, pak jsme si vařili kávu někde na parkovišti a smočili jsme nohy v Bečvě, protože to prostě jinak nešlo. Kdyby bylo tepleji asi bychom neodolali koupání. Helfštýn byl naprosto parádní, je to tam děsně pěkný a spousta věcí k obdivování. Jinak to trvalo o něco dýl, než jsme původně mysleli a tak návrat domů byl poměrně pozdní. Dorazili jsme kolem sedmé, takže než se vybalilo a tak, bylo rázem osum hodin. Ještě probrat fotky a už byl čas akorát tak na postel. 🙂

No nicméně musím říct, že tohle byl jeden z těch vážně podařených výletů a vždycky si říkám, že snad to jednou taky tak dokážu naplánovat, abych se fut jen „nevezla“ a neužívala si co vymyslí můj muž. Každopádně víkend to byl teda fakt na jedničku 🙂

Ne, že bych byla ten typ člověka, co jak vidí rozhlednu, nutně musí vylézt nahoru. Podotýkám, že obzvláště konstrukce ze dřeva, co vypadají, že co nevidět spadnou nebo z kovu, skrz které je vidět až dolů, mi nedělají tak docela dobře. Nicméně ty rozhledny máme docela v oblibě. Což teda v mém případě rozhodně neznamená, že se nadšené hrnu nahoru a tam obdivuju kam až je vidět. No, kam až je vidět sice obdivuju, ale většinou tak trochu visím buď na zábradlí, případně na Tomovi a v některých případech se až skoro odmítám pohnout z místa. Například taková rozhledna „Na Podluží“ v Novém Poddvorově je přesně tento případ. Ale abych to vzala trochu postupně.

Nápad na tento článek se zrodil nějak sám od sebe, když jsem se přidala do skupiny „Milujeme rozhledny.“ Při tom, jak sama uvádím, není to tak, že bych v tom odjakživa měla zálibu. Ale pár rozhledem už jsme navštívili a tak jsem si říkala, proč nenapsat taky něco pro milovníky rozhleden.

Rozhodně nepatříme mezi nějaké bláznivé turisty, naopak si vzpomínám výšlapy, které byly skoro nad moje síly. Například takové „Dívčí hrady“ na Pálavě, to byl opravdu masakr. I tam je ovšem výhled, který vám asi tak stonásobně vrátí to utrpení při tom výšlapu nahoru.

Když jsme s mým mužem začali objíždět a objevovat tady ty různé destinace, tak v tom asi nebyl konkrétní smysl soustředit se na rozhledny. Nejvíc to asi odstartoval jeden motorkový výhled, kdy jsme ty rozhledny po cestě měli asi čtyři. Tenkrát se mi to moc líbilo a i když některé byly pro mě až moc vysoké a některé zase vratké (obzvlášť, když vaše zlato stojí dole a nenápadně drcá do té dřevěné konstrukce, aby se celá hýbala), ale přesto mi tenhle výlet utkvěl v paměti s tím, že ten byl opravdu vydařený.

Mě od té doby ty rozhledny docela drží. Za jedno to na motorkách byl vždycky dobrý cíl té cesty a za druhé je z nich opravdu skvělý výhled.

Hodně se mi líbila například rozhledna Slunečná, i když na tu jsme se teď nedávno vrátili a výhled je tam sice krásný, ale trošku jsem z ní byla nervózní. No asi to umocnil i nápis „vstup na vlastní nebezpečí“ což mě pokaždé způsobí opravdu lehkou paniku. Zas tak moc ty výšky ráda nemám. V průběhu času jsme motorky vyměnili za miniobytňák, takže jsme třeba spali pod rozhlednou Nedánov. Což bylo moc dobrý i když na rozdíl od děsu z výstupu na rozhlednu jsem měla děs z toho, že to můj muž chce realizovat v noci. On občas mívá (aspoň pro mě) takové super skvělé bláznivé nápady. O to víc je má v oblibě možná proto, že mě tím sem tam způsobí tak trochu infarktový stav. Ale zatím se nenechávám odradit 😀

Za poslední dobu je nejlepším zážitkem asi skvělý nápad jít ráno na východ slunce na rozhlednu „Velká Deštná.“ Podotýkám, že na Silvestra. To byl nápad fakt k nezaplacení. Nutno přiznat, že Tom je v tom nevinně. I když to nakonec byla docela spolupráce. Nápad nám vnukl soused, co nedaleko nás spal v jiném obytňáku – že to ráno půjde s děckama. Tak jsem se toho hned chytla, že to by jako mohlo být super, ale že určitě nevstanu a že mě Tom musí vzbudit. Takže ve spolupráci jsme to dali. Já bych nevstala a Tomovi se sice vůbec nechtělo, ale nakonec mě vzbudil a šli jsme. Jako výšlap super, rozhledna krásná, ovšem výhled nulový a navíc tam ještě děsně foukalo. Nevadí, po cestě zpátky se nám to rentovalo aspoň krásným výhledem na polskou stranu. Východ slunce mě sice mrzel, ale aspoň jsem sama před sebou byla za frajera, že jsme tam šli ráno. Mimochodem ten Silvestr nás stal opravdu hodně sil. Byť mi to v daný moment ani nepřišlo, tak jsme toho nachodili hodně a ten návrat domů 1. 1. 2021 byl opravdu vyčerpávající. Tím ale odbočuju….

Teď jsem – aspoň já osobně – už ve fázi, že ty rozhledny přímo vyhledávám. Když někam jedeme na delší dobu, už se rozhlížím, kde je jaká rozhledna, kterou bychom mohli navštívit. Kdo by si myslel, že se moje stavy zlepšily, tak ani ne .. pořád se zarytě přidržuju zábradlí, opatrně našlapuju a v nejhorším visím na svém muži jako klíště … pořád mi ty výšky nedělají tak docela dobře. Faktem ale je, že jsem nakonec vlastně spokojená, že jsem viděla zase další krásné místo. A že jich tady po tom česku je !

Však to znáte: „První máj, lásky čas … “ ne, že bychom si u nás doma nějak extra potrpěli na tradice, to snad ani ne, ale přece jenom jsou věci, u kterých tak trochu děláme výjimku. Například takový 1. květen a profláknuté políbení pod rozkvetlým stromem se nám zdá docela dobrý. Nutno přiznat, že v poslední dobou není výjimkou, že se ten rozkvetlý strom nedá prakticky najít. Tak jsme si v sobotu vyrazili alespoň na kávu – spaní v autě se tentokrát z pracovních důvodů nekonalo – a pří té příležitosti jsme měli v plánu najít ten rozkvetlý strom. A samozřejmě – jak už to tak u nás bývá, o zábavu nebyla ani tentokrát nouze 🙂

Sice jsem podala doma návrh, kam bychom si na tu kávu mohli zajet, ale už po chvilce cesty jsem usoudila, že tento návrh nebyl přijat. No nevadí, však kávu si můžeme dát kdekoliv. To jsem si ještě myslela, že alespoň Tom ví, kam jedeme. No nevěděl, takže jsem se nechala překvapit jak to dopadne. Obvykle to totiž probíhá stylem: „tak co, doleva nebo doprava.“ „Tak jeď doprava,“ odpovím já a schválně, ja myslíte, že to dopadne? Pochopitelně, že jedeme doleva… čili pak mi zákonitě přijde, že ty dotazy jsou naprosto zbytečné 😀

Místo jsme si vybrali hezký. Od domova nijak extra daleko a krásný výhled z kopečku u vinohradů. Morava je prostě a jednoduše krásná. Trochu jsme se obávali, aby hned v zápěti za námi nepřikvačil místní vinař a buď nás uplně nevyhnal nebo tam aspoň nezačal kdo ví co pracovat. Naštěstí to alespoň chvilku vydrželo a byla tam opravdu pohodička. Dokonce ani kolem nejezdilo nějak moc aut – cesta tam vedla sice jen taková boční, ale přece jenom kolem vinohradů.

To se později samozřejmě změnilo. Ještě před tím jsme se po cestičce plné těch malých pichlavých kamínků stihli projít bosky. Prý že „pojď, dáme si to na Kluse.“ 😀 no to jsme si teda dali, ale jako popravdě mi to nějak extra dobře na ty chodidla nedělalo. Asi je to zdravý a dobrý na prokrvení, ale jako moc často to asi dělat nebudu. Rady ve stylu: „ale miláčku, musíš si rozložit tu váhu“ jsou pro mě v těchto případech zcela zbytečné, takže napříště se projdu nejspíš jenom tak v trávě možná 😀

Vzápětí dodrncalo nějaké takové auto skoro podobné našemu. Z něho vyskočil pán, který říkal, že mu nepřekážíme, že jde sadit dýně 😀 v pohodě, šel na vedlejší vinohrad/pole, takže jsme se nijak nevzrušovali. Za ním přijelo další auto – osobák teda v trochu lepším provedení a z něho vylezl další chlap, paní a dvě děti. Ještě jsem čekala, kolik vyskáče psů, ale to se naštěstí nedělo. Nutno přiznat, že té práci teda moc nedali. Ne, že bych to nějak extrémně pozorovala, ale na to, že pán říkal, že tam jdou cosi sadit, tam moc dlouho nepobyli. Korunu tomu nasadil chlápek, co se vyklonil z okna projíždějící tatrovky, která tam přibrzdila a řval na mladšího chlápka něco ve stylu: „tak o ty hrabě ses mohl opírat aj doma, tos nemusel jezdit na pole.“ Což mě poměrně dost pobavilo. Na to konto, se celé tohle osazenstvo posbíralo a zase odjelo. Nevím, asi se jeli o ty hrabě opírat dom 😀

Když jsme se rozhodli, že už relaxu bylo dost a sjedeme to teda domů a cestou si dáme zmrzku, vzpomněl si můj muž, že je potřeba dostát tradici a políbit mě pod rozkvetlým stromem. Jak jinak, než že si k tomu vybral ten nejpříhodnější moment. Takže po cestě dolů z kopce najednou zastavil a zabrzdil auto (ano vprostřed cesty). Stabilita našeho zabržděného auta takhle v kopci teda nic moc, takže jsem se s obavama ptala: „ale neujede nám to že ne?“ „Ne, však jsem vytočil kola.“ 😀 Tak k tomu se nedá snad ani nic doplnit.

Nutno přiznat, že políbení pod rozkvetlým stromem proběhlo bez újmy na zdraví jak našeho tak našeho auta. Scudo vydrželo minutovou zastávku po cestě z kopce i když nebýt těch vytočených kol kdo ví, jak by to dopadlo. Oslavili jsme to točenou zmrzkou a spokojeně jsme se vrátili zase domů. Samozřejmě jsem hned projevila nespokojenost nad tím, že můj muž je už krásně opálený a já mám na sobě sotva lehký náznak toho, že jsem někdy potkala slunko – no holt nemám dělat v kanceláři, jak mi bylo doma doporučeno 😀

Nedávno jsem doma nadhodila téma, že jestli máme nějaký plán, co s letošní dovolenou 🙂 O termínu máme cca jasno, aspoň o jednom, no jak to bude ve skutečnosti nevím, ale tak v rozdílu měsíce to už pro mě není zase tak zásadní. V naivní představě jsem si říkala, že jako čím dřív to začneme řešit, tím líp se na to budu moct připravit. Sama vlastně nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych nad tím mohla zvítězit 🙂

Jak mi totiž můj muž velice politicky vysvětlil, jsou otázky naší dovolené zatím natolik proměnnými, že je vlastně zcela nemožné se na to dopředu jakkoliv připravit. No možná si říkáte, že však je konec dubna, ale tak jet v červnu či červenci na dovču, není zase tak na dlouho. A už vloni, když jsme cestovali do Jižních Čech – to jsme aspoň věděli, kde ta cesta bude zhruba začínat – jsem na sebe byla dost pyšná, že jsem si dopředu na netu obhlídla aspoň nějaké lokality. Jako kolik je tam vstup nebo které rozhledny v okolí jsou celoročně přístupné a případně s jakým vstupným. No asi ne nadarmo se říká, že kdo je připraven není zaskočen.

Už jsem tady párkrát v jiných článcích předeslala, že jako nejsem vyloženě plánovací typ, o to více času mi to všechno zabere. Hned jsem taky loni zjistila, že na něco se stejně připravit nelze – no s mým mužem už vůbec ne – ale jako že jsou třeba v pondělí zavřené zámky nás vlastně nakonec překvapilo oba 😀 Nevadí, šli jsme na exkurzi do Temelína – taky dobrý. Ale to je jenom tak pro zpestření.

Problém je – aspoň letos – že vlastně nevíme – jet tady, nebo třeba aspoň na Slovensko, nebo nejlíp vůbec ještě jinam „do zahraničí?“ Jaká bude covidová situace? Co všechno chceme nebo nechceme vidět a navíc bychom s sebou asi rádi vzali taky kola – a budeme spát jen tak, nebo nějakou noc v kempu a pokud jo, tak kolik …

Asi všichni z vás co plánuejete podobné „jízdy“ si nejspíš a možná dost často kladete stejné otázky 😀 Pro mě je to fakt náročný a vlastně i proto jsem si říkala, že když budu vědět aspoň kam zhruba pojedeme, mohla bych se na to teda teoreticky připravit. Zjistit si, kde se můžeme vykoupat nebo kde je naopak nějaký ten bunkr, aby si každý z nás přišel na své 😀

Další a o nic menší problém je, že my chceme vidět vlastně všechno, takže jako nám by nestačila ani měsíční dovolená, protože my po cestě narazíme na spoustu skvělých míst, kam prostě chceme. Nejsou to kolikrát žádné topovky, ale prostě jen si tam zajet, vypít si tam kávu – to si vždycky řeknu, jakou máme výhodu, že máme vlastně „malý“ auto a nemáme nějaký obrovský obytňák, protože s tím se zase všude nedá. Holt všechno má ty svoje pro a proti.

No a tak navzdory mému plánu se jako dopředu začít nějak připravovat, jsem vlastně tam kde jsem byla 🙂 Nevím nic. Kromě toho, že „jedeme“ nebo spíš „pojedeme“ na což se musím říct ohromně těším, protože každá naše cesta – i ta malá – je prostě skvělým zážitkem a ohromným dobrodružstvím. Třeba když nám vyklopím celý oběd na zem – to se mi teď stalo minulý víkend a to byla teda pecka 😀 No nic, holt se vším je potřeba počítat.

Takže – já bych taky ráda věděla, kam pojedeme na dovolenou, nuže zatím je to ve hvězdách. Tak se na to zatím jenom těším a pořád si říkám – hlavně musíme hodně fotit – což je taky doména mého muže – a hlavně pak nesmím flákat ty příspěvky. Ale jsem vybavená, letos už mám ten Instáč, tak mi to snad půjde o něco líp. Tak se na to společně můžeme těšit 😉

Výhoda toho, když je člověk „nemocný“ tkví v tom, že má čas dodělat nějaké resty. U mě je to doplnění blogu o nějaké ty fotky a připsání nových článků. Dneska to vezmu na rychlovku – přece jenom už ty fotky mi daly docela zabrat a zase nerada bych u PC proseděla celý den, když nemusím. Venku je krásně – o to víc mě štve, že se necítím tak docela fit, ale snad se to rychle zlepší. Zajedno je potřeba chodit do práce a za druhé – když už je konečně hezky, tak se těším na nějakou tu kávu venku, když máme to naše super autíčko 😉

Nedávný výlet po okolí se u nás nejspíš projevil společným nachlazením. Což není uplně super, ale holt někdy i takové věci nás potkají a je potřeba to nějak překonat.
Tak jsem se dneska dala aspoň do doplňování těch fotek. Což jsem sama sobě dala jako takový malý závazek. Až při bližším zkoumání u dnešního výběru jsem ale přišla na to, kolik těch fotek vlastně doopravdy je. Opět za to patří díky mému muži, to on je tím fotícím maniakem na našich cestách a je to vlastně dobře. Člověk si u toho vybaví spoustu momentů, které by bez toho klidně dávno zapomněl a to by byla věčná škoda.

Přiznám se, že s tím vkládáním fotek tady ještě tak trochu bojuju, tak pokud to budete prohlížet doufám, že mi odpustíte, že ty galerie ještě nejsou tak docela dokonalé. Říkám si ale, že lepší něco než nic 🙂 I když si sama všímám opakujících se motivů, například jak si Tom pravidelně fotí, kde parkujeme a taky fotky s kávou skoro nikdy nechybí.

Z posledního výletu jsem odjeli předčasně, to už se projevovalo to nachlazení a asi jsme dobře udělali, že jsme to radši vzdali a neděli strávili v teple a poklidu domova i když nás to asi oba mrzelo stejně. Předchozí výlet jsme realizovali jen v omezené míře a byli jen kousek „od baráku,“ jak by se dalo lidově říct. Místečko ale hezké a i tak se tam dalo jít aspoň projít. Navíc v okolí byl památník a u toho malinkatý bunkr, takže něco vyloženě pro Toma. Já stála venku a klepala se strachy, kdy se mu tam něco přihodí, což se naštěstí nestalo.

• 

• 

• 

• 

Mě na ty bunkry moc neužije. Trochu mám u toho klaustrofobii a trochu to na mě nepůsobí bezpečně, ale už jsem jich pár taky viděla zevnitř. Nemůžu říct, že je to nezajímavé, to zase ne a kecala bych i když dávám přednost jiným zajímavostem, ale čas od času proč ne. Já jsem si za odměnu vylezla na posed a jinak jsme hlavně byli rádi, že jsme po delší době byli aspoň chvíli venku, v přírodě, kolem nás navíc pohled na vinohrady a ještě jsme na večer měli krásné sluníčko.

Taky jsme se spolu tak trochu opili, ale i to k tomu občas patří – holt víno je víno.

Výlet to byl krátký, takříkajíc „jen aby se neřeklo,“ ale myslím, že jsme oba byli spokojení. Hlavně s tím, že jsme si prostě konečně vyjeli a strávili zase jednu noc takhle společně v autě. Těším se, že teď už to s tím počasím bude zase o něco lepší a že těch výletů bude opět jenom přibývat a že se taky dostaneme snad na nějakou dovolenou.

• 

• 

• 

Velikonoce před námi a s tím i pár dní volného času, tak se zkusím polepšit a ještě přidat nějaký ten článek. Třeba nakonec zvítězím i nad „výrobou“ galerií a půjde mi to čím dál tím líp. Aspoň já v to doufám. A snad to doplním i něčím, co už máme z loňska, abych tu neměla tak oooobrovskou mezeru v tom, kde všude jsme pocestovali. A že toho nebylo málo 😉

Tak jsem dneska po delší době nakoukla na blog. No pravda, moc jsem tomu loni teda nedala, to se musí nechat, ale asi to všichni moc dobře známe – občas je prostě pořád něco důležitějšího. Teď si říkám, jestli vůbec budu schopná vyhrabat z paměti všechny různý poznatky a zážitky, které bych sem mohla dát. Na druhou stranu … už se sebou pár let žiju, takže se znám a vím, že to není jenom o nějakém nedostatku času. Spíše o tom, že se vždycky z horlivosti do něčeho pustím a pak mě ten zápal tak nějak ne že přímo opustí, ale trošku asi vyšumí, částečně to přebijou další věci atd. atd.

Hned jsem se chytla za hlavu, jak je možný, že jsem ten blog udělala tak děsně nudnej 😀 Nikde žádná fotka, nebo barva…. no to jsem snad ani nedělala já. Ale dělala, samozřejmě, že jsem to dělala já a tak jsem si – teď zrovna ve fázi toho zápalu – řekla, že je jako nejspíš čas to trochu vytunit. No a nejlíp, nenechat to s minimem příspěvků jako v loňském roce, ale trošku to tady rozhýbat. Zvlášť teď, když vlastně nikdo nikam nemůže, by se to mohlo dost hodit !

Navíc jsem si teď nedávno tak trochu zavzpomínala, že třeba loni touhle dobou jsme vlastně ještě vůbec nevěděli, že chceme obytňák. I když můj muž to už dost možná tušil, spíš ale ne, protože u něho se tyhle nápady dostavují až s neuvěřitelnou rychlostí, občas snad i nahodilostí. Až jsem z toho kolikrát ještě pořád překvapená, kolik toho za neskutečně krátkou dobu dokáže vymyslet. No a taky jsme to od loňska samozřejmě trochu upgradovali. Pominu fakt, že prakticky od prvního týdne přesně víme co v dalším autě bude jinak 🙂 Ale třeba jsem si myslela, že přes zimu tomu ježdění moc nedáme, protože my vlastně to nezávislé topení kupovat nebudeme ….

Opak byl samozřejmě pravdou. U nás doma to tak obvykle je „no tak to na ty brusle nepůjdem, když je na tom ledu sníh.“ – „Ok, tak si jdeme do auta pro brusle“ – a takhle je to (skoro se vším). Takže nevím, že mě hned nenapadlo, že když to topení nejspíš nechceme, tak je vlastně jasný, že ho koupíme.
Realizace na sebe nedala příliš dlouho čekat. Ale víte co – jsem z toho nadšená.

Díky tomu, že ho máme jsme si totiž mohli pohodlně vyrazit nejenom na podzim, ale také v zimě. Samozřejmě i s topením bylo počasí, které už bylo mimo naše limity. Jako například mráz -20°C, to už jako fakt ne. Nejde o to, že by v autě byla zima – ba naopak, díky tomu topení se tam dá udělat vážně luxusní teplíčko – což ostatně všichni co ho máte víte moc dobře 🙂 Ale přece jenom jenom jít pak v tom nečase třeba na záchod, na to nejsem dostatečná hrdinka….

Je ale fakt, že na horách, kde jsme byli na Silvestra, ty teploty přes noc byly taky nízké – a zvládli jsme to, ale opět jsme u toho … na horách, to je docela jiná zima. Navíc – i když kolem dokola nebyl skoro žádný sníh, tak tam kde jsme byli nááááhodou fakt byl 😉 Čímž se ten pobyt venku vážně dost zjednodušil.

Ale to jsou teď jenom takové útržky toho, co mi aktuálně naskakuje v hlavě, aniž o tom nutně musím nějak zásadně přemýšlet – jakože co všechno jsme zvládli, jaké jsou novinky a tak podobně. Třeba zrovna ten Silvestr na horách si myslím, že by stálo za to jej trošku rozvést. No já vím, jaro na krku a já budu psát o Silvestru, ale holt mi to tak prostě vyšlo. Navíc si říkám, že občas se ten příspěvek/článek, může prostě hodit. Za prvé nevíme, kdy nás vlastně legálně pustí z domu a za druhé, každý z nás občas brouzdá po netu a nikdy nevíme, na co všechno můžeme narazit 🙂

• 

• 

• 

Takže …. pokud jste zvědaví, budu ráda, když mi něco připíšete do komentáře, dáte lajk nebo třeba naši FB stránku či blog nasdílíte pro někoho, koho by to mohlo zajímat. Nejsme žádní blázni – teda trochu jo, ale ne v tomto směru – a tak myslím že nehrozí (už jen k vůli me nedisplinovanosti), že bychom si z toho založili kanál na youtube a začli to dělat v nějakém velkém stylu. Pokud bych nás měla nějak označit, jsme spíš takoví srdcaři… ale i těch je potřeba, nejenom těch, kteří zvládnou tu super skvělou propagaci 😉

Opravdu mě nenapadl originálnější název, než takový, co by tento článek spojoval s tím přechozím. A protože není vlastně až tak důležitá ta dovolená jako taková, ale vlastně i to auto, cestování a hlavně přebývání v něm, tak jsem se rozhodla, že to dneska vezmu trochu po praktické stránce a budu se věnovat spíše tomu, co přímo souvisí s tím autem, než tomu, kde všude a jak jsme byli 🙂 o tom třeba zase příště.

Už jsem minule tak trochu předeslala, že nejsem zrovna super plánovací tip. Ano, nejsem a myslím, že můj muž by vám to zcela jistě porvrdil. Sbalit se na týden je pro mě problém i „normálně“, natož tak při tomto způsobu cestování a navíc ještě počítat s věcma na přípravu jídla atd. atd. Prozatím se ale ještě utěšuju větou „trénink dělá šampiona“ a doufám, že se v tom časem zlepším.

První noc jsme trávili tak trochu na divoko, ale díky tomu, že jsme nocovali u sestřenky za chalupou to nebyla tak docela pravda. Mohli jsme si totiž tak docela pohodlně zajít na záchod a vysprchovat se, o přísunu jídla, které jsme nemuseli vymýšlet a vařit ani nemluvím. Takže vlastně ofiko první noc a ráno „na divoko“ bylo až to další. Nocovali jsme kousek od Hluboké. Tom nám tam vybral nějaké místečko, které bylo dostatečně pohodlné pro naše účely. Zrovna teda po chvilkách pršelo, ale nebyla to zase nějaká extra katastrofa.

Zatím se nemůžu pyšnit nějakými super pokrmy z obytňáku 🙂 Doma normálně vařím a snad bych řekla, že ani nejsem nějak „hrozná kuchařka,“ ale tady to ještě nemám tak docela zažité. Jako první chod jsem nám teda k večeři připravila gulášovku ze sáčku. Což si můj muž hned zdokumentoval a taky počítám s tím, že to co chvíla budu mít na talíři, protože jídla „ze sáčku,“ to je jeho oblíbený vtípek na moji osobu 🙂 Nutno ale říct, že se ta polívka v tom počasí vcelku hodila a přišla i k chuti.

Moc mi teda nepasovalo v takovém počasí umývání nádobí. Rozhodně nejsem žádný puntičkář, ale v takovémto prostoru a podmínkách určitě nechci umývání nádobí nechávat až na potom, takže to radši dělám hned. Po kafi je to jasný, Tom a jeho klasický turek, to prostě nesnese odkladu, protože už při první cestě jsmě měli kufřík od nářadí politý lógrem a to fakt nechceš 😀 Takže když to jde, prostě umývám a to nejlépe hned. Jsem pak sama se sebou spokojená že nám tam nenechávám binec a máme všechno hezky sklizené tam, kde to bylo 🙂

Ze začátku jsem docela bojovala s tím, co jsem si kam dala. Jakože budu potřebovat to a to nádobí, nebo lžičky, tak si je nedám zpátky do krabičky, ale hodím je jen tak do boxu, ale pak jsem je zase nemohla najít. Můj smysl pro systematičnost – který prakticky neexistuje – je teda pro tento způsob života dost nevhodný, ale jako peru se s tím po svém a ještě pořád naivně doufám, že zvítězím 😀 Musím ale říct, že jak postupoval týden, kdy jsem teda byli pak nějakou noc v kempu a nějakou zase na divoko, tak se mi zdálo, že se zlepšuju a nedělám už tolik „chyb“ jako ze začátku. Chtělo by to samozřejmě ještě potrénovat, ale snažím se u toho opravdu přemýšlet prakticky.

Tom se mi do toho neplete, většinou byl buď ve stanu před autem, nebo zalezlý na posteli, kam ho vždycky zaháním, abych si mohla vysunout boxy pod postelí a nezavazeli si při tom navzájem, přece jenom zas tak velký to auto není. Navíc mám velký zadek, takže se občas jdu otočit radši ven 😀 😀

Další praktickou věcí je teda asi spaní. Když jsem dost unavená, tak usnu okamžitě, ale některé noci to byl taky problém a sama sebe dokážu vyděsit naprosto iracionálním strachem, jestli by nám někdo v noci nemohl otevřít zadní dveře u auta, nebo by nějaká lesní havěť nebyla žádostivá zbytků jídla v kýbličku pod autem, třeba jako medvěd, nejspíš asi grizzly nebo tak 😀 no, většinou mě to ale pak přejde a prostě usnu. Rána si užívám, kdy vím, že jsem v přírodě, nebo slyším Toma jak si připravuje kávu (on totiž stává děsně brzo) a já ještě ležím. To je mi dobře, že nemusím vstávat – i když mě občas mrzí, že mě nevzbudí aby mě vzál s kávou někde k rybníčku, ale zase si říkám, že takhle mu dopřeju tu ranní samotu na kterou je on zvyklý a nenaruším mu ty jeho rituály 😉 Jinak mě trošku po ránu bolí záda, jak asi nejsem zvyklá na takový spaní i když jsem tento problém čekala spíš u Toma, takže zatím řešíme, co by se s tím dalo ještě dělat.

Protože nebylo zrovna kdoví jaké vedro, tak mě nijak extra nezatížila ani absence sprchování. Něco na akutní hygienu jsme měli – jako vlhčené ubrousku, nebo lavórek, pokud by to bylo nezbytné, ale jak říkám – nebylo až takové vedro, že by nám to přes tu jednu noc vadilo, že se prostě nesprchujeme. Pak jsme si to aspoň vynahradili v kempu – teda pokud jsme zrovna nebyli v takovém, kde jim v tomto ne uplně super počasí v pátek večer netekla teplá voda – no co se dá dělat.

Poslední co mě napadá co do praktičnosti a takových těch otázek stran tady toho je samozřejmě záchoď 😀 Jako nemám asi žádný extra problém s tím čůráním, ale tak to druhý je horší. Tam jsem jako trochu ostýchavá, takže nejlíp , když mi to vyjde někde, kde můžu jít v klidu na záchod. Jenže – poručte si že jo. Takže se holt musím překonat a naučit se to i mimo civilizaci. Pořád jako tak nějak řeším co s tím a kde je vhodný místo atd. atd. Když je to „za světla,“ tak to ještě jde, ovšem třeba večer někde v lesíku mi činí problém jako že se prostě bojím. Já vím, zní to asi dětinsky, ale prostě holý černý les a ještě málem nevidím na krok – to mi teda kdo ví jak dobře nedělá. Ale jako tohle tady zase nechci až tak rozpatlávat 😀 Holt s tímhle zatím jako bojuju, myslím, že můj muž s tím má mnohem menší problémy, než já, což by se ale dalo říct asi o všem.

Jo a ještě jsem zapomněla ten super předstan před auto. Ten jsme koupili od nějakých lidí, kteří ho používali. Tom nám k tomu sehnal super přísavky, kterýma to drží na autě a i když to teď stavěl i za deště, docela to vyšlo. Má můj obdiv, za to, jak to vždycky všechno vymyslí, ještě to navíc funguje a ještě to dokáže opravdu rychle udělat i když třeba zrovna prší. Mě v takových situacích většinou jde všechno hůř, všechno mi padá z rukou a jsem jak nějaké nemehlo. No a kdyby náhodou (to jsem psala v příspěvku někde), tak ke stavení stanu musí VŽDYCKY být pivo. Tak tam se musím taky polepšit 😀 Jinak je to naprosto luxusní a totální pohodička si takto ráno v kempu vylézt do „předsíňky.“ Na divoko samozřejmě stan nerozkládáme i když nám zabírá trochu cenného místa v autě.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Teď doufám, že jsem na nic zásadního nezapomněla. Ono je toho poměrně hodně, když to člověk chce nějak kompletně obsáhnout, což byl původní záměr, ale tak sama vidím, že si na některé věci vzpomenu až průběžně 🙂 samozřejmě budu ráda, pokud si to přečtete, přidáte komentář třeba zase s něčím svým apod., nebo se klidně i zeptáte, pokud by vás něco zajímalo. Tak díky, pokud čtete 😉

Díky pracovitosti mého muže, který opravdu do poslední chvíle makal jako blázen,jsme měli konečně všechno hotovo a tak jsme v sobotu ráno mohli konečně vyrazit na dlouho očekávanou dovolenou v našem obytňáčku. Popravdě si nedokážu představit to balení,kdybychom jeli na skútrech,jaký byl původní plán ještě před pár měsíci. Ovšem teď už bylo všechno jinak. I když nepopírám že i tak mi to balení teda dalo zabrat. Nejsem zrovna dobry plánovač a tak už jen to balení mi dělalo problém,natož ještě popřemýšlet,co jídlo atd. Stejně mám pocit že se mi suroviny a nádobí nepodařilo seřadit tak jak by bylo optimální ale některé věci se nejspíš ukážou až časem.

V sobotu ráno jsme tedy vyrazili směr jižní Čechy. První ofiko a jasná zastávka byla ve Vlčici, kde mám nějaké to příbuzenstvo a tak jsme se dohodli na návštěvě. Sobota byla teda taková flakaci i když ani cestou jsme nezaháleli a alespoň jsme se mrkli v Dačicích na vyhlídkovou věž a jejich super pomník kostky cukru,to mě jako fakt pobavilo. Pak už to byla opravdu flákača s grilováním.

První noc jsme strávili u sestřenice za chalupou, prej jasné,zaparkuj to tam, tama nikdo nejezdí. No to víš že jo…..takže o půlnoci nutně potřeboval projet traktor zrovna tama,kde jsme stáli. Takže vylézt z auta, popojet a zase zajet zpátky, no parádička. Pak jsem ještě musela na záchod,takže první noc byla opravdu perfektní,to se musí nechat. Jo a ještě taky začlo pršet,to jsem zapomněla dodat, takže vymazlené se vším všudy.

Na místě jsme se nakonec zdrželi až do neděle, ale ani v dešti jsme nelenili a zajeli si aspoň do muzea veteránů, které – to se jako musí nechat- bylo opravdu perfektní. Nedělní přesun pak probíhal ve směru Hluboká,kde jsme poblíž měli naplánováno spaní na divoko. Takže žádný kemp,navíc nikde nikdo a jak jinak,měli jsme to přes noc a část pondelka opět s deštěm. Nutno tedy podotknout,že počasí nám prozatím noc nepřálo.

Jo, ještě jsem zapomněla na nedělní malý výstup k Vysokému kameni, ofiko je to geodetický bod. Hezký výhled na okolní lesy a taky tam rostly borůvky 😊 A ještě jsme pak zastavili ve Slavonicích na nějaké vojenské bunkry. Těm já moc neholduju,ale muž byl myslím spokojený a zajímalo ho to. Tam trochu pršelo ale v mezičase se to umoudřilo a vylezlo i nějaké slunko.

Pak už následovala ta noc na divoko,ale byl tam opravdu klídek,nikde nás nikdo nerušil a snad ani my jsme nerušili nikoho kolem. Ráno nás trosku překvapilo,že je vlastně pondělí,takže spousta věcí zavřená a tak jsme se vydali do Temelína….ale o tom zase až příště. Tak čtěte nebo sledujte náš Facebook 😏😏