Měsíc: Červen 2022

Hrana k hraně

Publikováno od S HRANOU NA CESTÁCH

Víkend jsme tentokrát trávili na Vysočině. Ještě v pátek jsem vlastně vůbec moc netušila kam jedeme. Jen to, že to je na Vysočině a potkáme se tam asi s Petrem z Bohumína. No dobrý, tak pro mě nějaké podrobnější info (pokud nejedeme na Severní pól) stejně nehraje zásadní roli 🙂

Tak jsme se tam potkali – s Peťou Korýšem, co se vlastně Korýš vůbec nejmenuje, s Romčou, Dušanem co není Dušan, ale (jak se v průběhu víkendu ukázalo) terminátor + jeden karavan a dvě další „hrany“. No bylo to docela fajn. Nás teda na nějaké hromadné akce až tak neužije, ale Tom se rád mrkne na jiné auta a byla to příležitost probrat i nějaké technické věci, takže myslím spokojenost na všechn stranách.

Už včera jsem si říkala, že bych teda mohla zase něco sepsat, že jako teď pořád někde jsme, tak by bylo fajn to tady trochu zazásobit. No ale to jsem se teda přepočítala, já jsem sice měla nápad, ale technická stránka věci šla tentokrát úplně mimo mě.

Napřed mě rozčílilo vložené volné okýnko na blogu v postranním panelu, které jsem se rozhodla odstranit. Že jako udělám to, ať to mám z krku, ale to jsem si fakt naběhla…. Okýnkem (se kterým to nešlo zdaleka tak snadno) to začalo a pokračovala jsem úpravou barevného pozadí, stránky na FB a že nevíte co? No všechno na pytel. Nakonec se to celé nějak rozklížilo, takže než jsem se vůbec dostala k tomu, že bych napsala něco o víkendovém výletu, byla jsem už tak nasraná, že na nějaké psaní vůbec nedošlo. Nakonec jsem si řekla, že teda dneska, že když už to mám v té hlavě, tak prostě musím!

A tak teda konečně píšu a pokud nááááhodou narazíte na něco na blogu nebo FB stránkách, co najednou vypadá trochu jinak než před tím, nenechte se odradit, určitě se to časem dá dopořádku 😉 Nevím sice, jak přesně se to stane, ale určitě se to podaří. Ale zpátky k víkendu s Korýšem a spol.

Jakože v pohodě. Voda na Vysočině byla lehce studená, ale když už jsem na ten rybník koukala celé dva dny tak mě to nedalo, abych tu vodu aspoň nevyzkoušela. No žádný otužilec teda nejsem, to fakt nee, ale podařilo se a zvládla jsem to bez zásadní újmy na zdraví – teda aspoň zatím se žádné následky neobjevily.

Z kempu Sykovec jsme si v sobotu vyšlápli malinkatou procházku do nedalekých Třech studní – kde jak se ukázalo, je nejenom přistávací plocha pro UFO (hurá, konečně aspoň vím, kde mají Marťani stanoviště) ale také Pamětní místo V. Kaprálové a Bohuslava Martinů. Tam jsme pro změnu nedorazili, ale aspoň víme, že to tam je 😉

Po cestě zpátky v neděli dopoledne jsme KONEČNĚ zastavili u rozhedny Fajtův kopec, kam jsme prostě museli, protože jsme už kolem jeli nesčetněkrát a nikdy se tam ještě nedostali. Samozřejmě – čím blíž Moravě, tím větší hic, takže i když to tak původně vůbec nevypadalo, nakonec jsme domů dojeli zpocení až na hlavě 😀

Důležité je, že to dobře dopadlo a obytňák dorazil v pořádku zase až hezky domů. Z toho máme obvykle vlastně vůbec největší radost, kterou dnes korunuje úspěšně završená technická kontrola.

Tak rychle, jak dokážu

Publikováno od S HRANOU NA CESTÁCH

Tak jsme si řekli, že si na víkend někam vyrazíme. Jak už všichni víte, u nás je hlavní plánovač můj muž, já na to jako moc nejsem a plánování s obytňákem má pro mě navíc spoustu dalších kritérií, která já nikdy nedokážu dost dobře naplnit. Takže Tom plánuje a já vymýšlím, co budeme jíst a podobně. Takže vlastně máme takový malý tým, do kterého patří cestovní delegát a manažer stravování 😀

Stojíme-li před otázkou zda vyrazit v pátek i když dojedu později z práce nebo v sobotu ráno, umíte si asi všichni představit, jak to nakonec dopadne. Jedem prostě v pátek… I když je to někdy trochu na rychlo, já pak půl cesty přemýšlím, co jsem všechno zapomněla, ale asi to všichni známe – hlavně už pojeďme, ať už jsme tam (je jedno kde konkrétně). No a tak jsme jeli.

Jak tak jedeme, tak jsme se zamyslela nad tím, co všechno se pro nás změnilo tím, že jsme z nenápadného osobáku, kterým byl obytňákem, přesedlali „na hranáče.“ Já jsem si ani na začátku nemyslela, že těch změn bude tolik, ale jako po pravdě, změnilo se toho docela hodně. Ale zkusím to vzít nějak postupně.

Když už jsme se domluvili, že teda velký obytňák, nějak jsem to neřešila. Pak to bylo jak s těma odjezdama – prostě už víme, že to auto chceme, takže nejlíp samozřejmě hned. No, tak jsme si pro něj nakonec sjeli do Plzně. Však proč si pro auto, o kterém ještě nevím, zda ho opravdu koupíme nezajet 400 km, to je v podstatě za rohem. Hned jsme se teda vyděsili nad spotřebou tohoto „veterána.“ Jako že jezdilo Scudo za cca 6l/100km, to byla pecka, to jsme samozřejmě nemysleli, že to bude stejný, ale jako spotřeba 12l/100km to mi přišlo dost. No, věřila jsem Tomovi, že to trochu stáhne, což se vcelku daří a už jsme někde kolem 10litrů, takže lepší jak nic. Taky to nejede žádné bomby, takže ve chvíli, kdy my máme dojem, že vlastně jedeme mega rychle a ukazuje nám to rychlost přes 120 km, je reál asi tak na devadesátce, takže vlastně uháníme s větrem o závod 🙂

Tomu taky patřila moje hlavní myšlenka, když jsme teď v pátek vyrazili na cestu, protože jsem si pomyslela: „A potřebujeme vlastně jet rychleji“? Jasně, je super, když to auto dokáže přidat, aniž by se rozpadlo, pokud chceme třeba předjet náklaďák, ale jinak? Však 90 je taková optimální cestovní rychlost, jedeme-li o něco pomaleji, nijak zásadně to nepozoruju a navíc všechno po cestě stíháte. Západy slunce, krásu krajiny kolem, srnky, zajíce … no co víc chtít a držíme-li se rčení „i cesta je cíl“ je to úplně značka ideál, takže JEDU, TAK RYCHLE, JAK DOKÁŽU je v tomto případě na místě. Musím ale říct, že minule jsme takhle potkali na dálnici týpka „s hranou“ a děsně jsme na něj chtěli zamávat.

No byla to fuška ho předjet, ale podařilo se a ta radost za to rozhodně stála.

Rychlost a spotřeba samozřejmě nejsou jediné novinky, které nás při tomto přechodu provázeli. Má to i svoje plusy, jednoznačně mnohem větší komfort, co se týká místa. I když ani to není zadarmo. Já většinou odmítám poslušnost, co se řízení týká, takže kdykoliv se mě Tom zeptá, jestli chci řídit, řeknu, že ne. Protože to auto je prostě obrovský a já už si v hlavě představuju ty zatáčky, stromy, větve, úzkou cestu, prostě všechny komplikace, které by to mohly provázet, takže místo uvnitř jednoznačně výhoda, velikost z venku spíš asi nevýhoda 😀 Co je super, je třeba solár na střeše. U toho jsme strávili spoustu času nad tím, jestli auto „s nebo bez“ a dopadlo to takhle. Myslím, že jsme ale dost rádi, že ho máme. Tom si uvnitř zařídil svoji malou elektrárničku, kterou pravidelně kontroluje kamkoliv se pohneme a i když z toho mám většinou tak trochu srandu, vlastně jako chápu, že je to prostě potřeba.

Taky jsem ráda, že máme konečně lednici. Není to (ostatně jako zbytek auta) nejnovější model, nicméně svůj účel plní a potom, co se nám podařilo přijít na to, jak že se spouští lednice na plyn, je to vcelku dost dobré řešení. Ano, nevejde se tam půl prasete, to je snad jasný, ale to co potřebujeme, to tam vleze.

Jo a taky musím zmínit, že máme funkční nožičky na naší markýze. Tom doplnil chybějící plíšek a je to, markýza je (skoro) jako nová 🙂

Zcela jistě by se toho našla ještě spousta. Jak se znám, nejvíce věcí mě začne napadat až v momentě, kdy tohle dopíšu, ale to už je holt riziko. Nezbývá, než doufat, že to pak někdy zařadím do dalšího článku. No a protože už to mám děsně dlouhý – kdo to pak bude číst – tak o tom, jaký byl víkendový výjezd zase příště…