V září jsme se zúčastnili historicky druhého „hranatého“ srazu. Ten první byl vcelku zklamáním. Účast byla sice hojná, ale jinak jsme si žádný valný zážitek domů nepřivezli. Ten druhý, který proběhl minulý víkend, zásadně vylepšil náš pohled na takovouto akci. A stačilo k tomu docela málo…
S Peťou Korýšem jsme se potkali už v červnu, v kempu Sykovec. Co se týče počasí, měl by na tom Peťa asi zapracovat. Jak při setkání v červnu, tak teď, nás provázelo ne zrovna super skvělé počasí. Teda hlavně na teplotu. Na druhou stranu – na sobotní dopoledne a poobědní čas, se to docela podařilo a vyšlo i slunce. Navíc – večer na ohnivou show nepršelo, takže co chtít víc!
Milé bylo už to přivítání. Nejenom, že jsme narazili na „ty dva, co mají Belmonda“, (Jirka a Alžběta, možná jste je taky potkali) ale už při příjezdu do kempu jsme se přivítali s Peťou a jeho partičkou a vlastně i pár dalšíma lidma. Ty jsme sice neznali, ale aspoň to nebylo takové to no name, někam přijedeš a tak jsi prostě tam. Sobotní dopoledne jsme nutně museli věnovat tomu, že jsme obhlídli ty auta kolem nás. Přece jenom samá hrana a tak ani nám to nedalo se nepodívat. Ostatně o tom, jaké kouzlo má to „být mezi svýma,“ je zmíněno i v článku MÁTE HRANU? A MOHLA BYCH JI VIDĚT?, který sloužil trochu jako pozvánka právě na tuhle událost. Následovat bude i report „po události,“ ale ještě si na něj chvíli musíte počkat 😉 Našemu družení zásadně dost pomohly naše zážitky z Polska. Asi pět lidí hned vědělo, že to jsme my, co tam zapadli – vlastně to docela chápu – nic totiž nepotěší víc, než cizí neštěstí 😀
Dopolední a poobědní počasí vyšlo krásně a tak jsme – už domestikovaní se sousedama z vedlejší hrany v patách – vyrazili na soutěžní okruh. Úkol byl nenáročný a samozřejmě nejtěžší asi pro dětské účastníky, ale „my velcí“ jsme se u toho příjemně prošli kolem přehrady Bystřička. No i na tu už máme nějaké vzpomínky. Ti, kdo už nás znáte, tak víte, že Vsetín je tak trochu zakletý. Naposled jsme si z Bystřičky přivezli flastr za parkování 😀 Tentokrát zase zážitek ze zavřeného a totálně vybydleného hotelu Klenov. Já jsem známá sralbotka, takže jsem spořádaně čekala na Toma na dvorku plném harampádí. Jenže můj muž nerad vidí, když on může zažít dobrodružství a já se toho nechci účastnit. Takže mi nakonec galantně našel pohodlný vchod do místního squatu a taky jsem tam nakoukla. Pro mě to tam teda bylo dost strašidelné a byla jsem ráda, že jsem zase venku!
Po návratu do kempu jsme se zase chvilku družili a taky probíhala dost zábavná akcička v podobě hodnocení aut. Já tomu teda prd rozumím, ale jako některé věci mě na tom dost bavily a byla u toho prostě sranda. Což jenom zvyšovalo plusové body tohoto setkání. Následovala vyhodnocení – jako kategorie ROPÁK ROKU fakt neměla chybu a potom tombola. I my jsme nakonec získali nějaké hodnotné ceny. Nutno přiznat, že samé skvělé 😉 Tomovi se samozřejmě nejvíc zamlouvalo plyšové jablko, ze kterého jsem hned udělala hranového maskota, protože když je zelené, skvěle prostě ladí k našemu interiéru a to by byla věčná škoda to nevyužít! Na chvíli nám to přerušil déšt, ale na večerní ohňovou dívačku se zase vyjasnilo.
Jak už jsem zmínila, jsem sralbotka, takže mě by večerní show s ohněm stačila úplně bez těch hrozných masek, co měli ti lidi na sobě, ale tak stoupla jsem si do druhé řady a tam se to dalo docela přežít.
V neděli dopoledne jsem ještě nakoukla k sousedům. Větší obhlížeč aut byl teda Tom, ale nakonec i on se tvářil docela spokojeně, jakože to auto máme vlastně ještě v dobrém stavu. V soutěži předchozí den jsme se teda neumístili, tak technicky to asi nebude zas taková hitparáda, ale… ta hrana je prostě naše a to z ní (aspoň v mých očích) dělá jednoznačně tu nejlepší!
Odvezli jsme si teda příjemný zážitek a byli spokojení. Myslím, že tenhle sraz příští rok určitě nevynecháme!
S HRANOU NA CESTÁCH 