S HRANOU NA CESTÁCH

Naše polské dobrodružství se teprve rozjíždělo a my byli na cestě sotva pár dní, když vlastně přišly ty největší bomby. Našli jsme krásné místo, mezi Mielnem a Lazy, kde prostě stačilo odbočit z hlavní cesty a bylo tam krásné zákoutí, kam se dal pohodlně zaparkovat obytňák. Vlastně se tam těch aut vešlo hned několik. První den to ještě šlo. Udělali jsme si příjemný podvečer s výhledem na moře a pláž, další den se vrátili kousek zpátky na takový placený parking – hlavně proto, abychom načerpali vodu – a pak se rozhodli, že se na tohle místo ještě vrátíme.

Vypadalo to tam prostě dobře, takže proč ne. Že se náš „návrat na místo činu,“ absolutně nevydařil jsme pochopili velice rychle.

Já většinou místa na spaní nevybírám a zůstává to tak nějak na Tomovi. Podobné to bylo i s dotazem „a nezkusíme zajet tam víc dozadu, tam to vypadalo taky dobře.“ To už jsme se měli mít jako jasně na pozoru. Ovšem my, v naivní představě toho, jak si to uděláme ještě lepší, než jsme to měli, jsme nedbali jakýchkoliv varovných příznaků a jeli jsme! Než jsme se nadáli, bylo dojeto, my oba ve stresu a HRANA až po břuch zahrabaná v písku. No jako tohle je bomba kdekoliv, ještě navíc v Polsku! Kdyby na to byl čas, určitě bychom si s láskou zavzpomínali na to, jak to vlastně bylo v pohodě, když se nám (několikrát) podobný kousek podařil s naším minicamperem.

Jasně, i tam to byla komplikace, ale třítunový starý hranáč zahrabaný v polském písku kdesi na boční cestičce, to jako fakt nechceš 😀 I na komunikaci v kempu, kdy jsme se přes messenger dotazovali, zda je možnost tam načerpat pouze vodu, jsme používali překladač, takže už sem si živě představovala, jak nějakému pšonkovi vysvětlujeme, že naše auto má problém. Velký problém a že s tím problémem potřebujeme pomoct. Nejlíp hned!

Následovalo to, co mi velmi blízce připomínalo situaci na loňské Rally Pačejov … Tom starostlivě obhlížející auto, jak se snaž odhadnout naše možnosti toho, jestli to auto sami vyhrabeme. Za chvíli už byl komplet celý od písku a jenom hrabal a hrabal. A já (podobně jako v jiných případech podobných tomuto) jsem bezradně stála, protože jaká pomoc se tady asi dá nabídnout. Obětavě nám nabídli pomoc češi, kteří nocovali na pláži (ovšem jejich auta by to naše fakt nevytáhla) a pak nějací zahraniční turisti procházející kolem, kteří nám alespoň půjčili skládací lopatku. Ano, do té doby jsme ji v autě prostě neměli 🙂

Je asi jasné, jak to dopadlo. Výsledek byl s ubývajícíma minutama prostě pořád stejný, ne-li horší a tak bylo jasné, že takhle to nepůjde. A Tom se vydal shánět pomoc. K našemu štěstí se mu nakonec přeci jenom podařilo nějakou sehnat a tak se po drahné době vrátil na místo činu v traktoru, který řídil místní střelec a během pár minut „jsme z toho byli venku.“ Stálo nás to nějaké ty nervy a 200 zlotých, které jsme obětovali, protože bez toho by nás ten borec asi stejně nevytáhl a lepší variantu jsme neměli.

Odměnou za tento vyloženě vydařený husarský kousek nám mohlo být naprosto nečekané setkání s Lukášem Langmajerem, jehož obytňák z ničeho nic přistál v blízkosti našeho a my si ještě s gustem komentovali, že jako jé hele češi, jé hele brňáci… a ani ve snu by nás nenapadlo, kdo z toho auta vystoupí 🙂

Tenhle mimořádný zážitek asi hned tak něco netrumfne, ale nutno podotknout, že i tady platí „všechno zlé je k něčemu dobré.“ Tím nemyslím, že by to v našem případě vedlo k nějakému poučení, ale minimálně nám to zvedlo sledovanost na sítích a na srazu HRAN (Hrany22) se z toho stala celkem oblíbená věta ve stylu: „tak co v Polsku, jak jste se z toho vyhrabali?“

V září jsme se zúčastnili historicky druhého „hranatého“ srazu. Ten první byl vcelku zklamáním. Účast byla sice hojná, ale jinak jsme si žádný valný zážitek domů nepřivezli. Ten druhý, který proběhl minulý víkend, zásadně vylepšil náš pohled na takovouto akci. A stačilo k tomu docela málo…

S Peťou Korýšem jsme se potkali už v červnu, v kempu Sykovec. Co se týče počasí, měl by na tom Peťa asi zapracovat. Jak při setkání v červnu, tak teď, nás provázelo ne zrovna super skvělé počasí. Teda hlavně na teplotu. Na druhou stranu – na sobotní dopoledne a poobědní čas, se to docela podařilo a vyšlo i slunce. Navíc – večer na ohnivou show nepršelo, takže co chtít víc!

Milé bylo už to přivítání. Nejenom, že jsme narazili na „ty dva, co mají Belmonda“, (Jirka a Alžběta, možná jste je taky potkali) ale už při příjezdu do kempu jsme se přivítali s Peťou a jeho partičkou a vlastně i pár dalšíma lidma. Ty jsme sice neznali, ale aspoň to nebylo takové to no name, někam přijedeš a tak jsi prostě tam. Sobotní dopoledne jsme nutně museli věnovat tomu, že jsme obhlídli ty auta kolem nás. Přece jenom samá hrana a tak ani nám to nedalo se nepodívat. Ostatně o tom, jaké kouzlo má to „být mezi svýma,“ je zmíněno i v článku MÁTE HRANU? A MOHLA BYCH JI VIDĚT?, který sloužil trochu jako pozvánka právě na tuhle událost. Následovat bude i report „po události,“ ale ještě si na něj chvíli musíte počkat 😉 Našemu družení zásadně dost pomohly naše zážitky z Polska. Asi pět lidí hned vědělo, že to jsme my, co tam zapadli – vlastně to docela chápu – nic totiž nepotěší víc, než cizí neštěstí 😀

Dopolední a poobědní počasí vyšlo krásně a tak jsme – už domestikovaní se sousedama z vedlejší hrany v patách – vyrazili na soutěžní okruh. Úkol byl nenáročný a samozřejmě nejtěžší asi pro dětské účastníky, ale „my velcí“ jsme se u toho příjemně prošli kolem přehrady Bystřička. No i na tu už máme nějaké vzpomínky. Ti, kdo už nás znáte, tak víte, že Vsetín je tak trochu zakletý. Naposled jsme si z Bystřičky přivezli flastr za parkování 😀 Tentokrát zase zážitek ze zavřeného a totálně vybydleného hotelu Klenov. Já jsem známá sralbotka, takže jsem spořádaně čekala na Toma na dvorku plném harampádí. Jenže můj muž nerad vidí, když on může zažít dobrodružství a já se toho nechci účastnit. Takže mi nakonec galantně našel pohodlný vchod do místního squatu a taky jsem tam nakoukla. Pro mě to tam teda bylo dost strašidelné a byla jsem ráda, že jsem zase venku!

Po návratu do kempu jsme se zase chvilku družili a taky probíhala dost zábavná akcička v podobě hodnocení aut. Já tomu teda prd rozumím, ale jako některé věci mě na tom dost bavily a byla u toho prostě sranda. Což jenom zvyšovalo plusové body tohoto setkání. Následovala vyhodnocení – jako kategorie ROPÁK ROKU fakt neměla chybu a potom tombola. I my jsme nakonec získali nějaké hodnotné ceny. Nutno přiznat, že samé skvělé 😉 Tomovi se samozřejmě nejvíc zamlouvalo plyšové jablko, ze kterého jsem hned udělala hranového maskota, protože když je zelené, skvěle prostě ladí k našemu interiéru a to by byla věčná škoda to nevyužít! Na chvíli nám to přerušil déšt, ale na večerní ohňovou dívačku se zase vyjasnilo.

Jak už jsem zmínila, jsem sralbotka, takže mě by večerní show s ohněm stačila úplně bez těch hrozných masek, co měli ti lidi na sobě, ale tak stoupla jsem si do druhé řady a tam se to dalo docela přežít.

V neděli dopoledne jsem ještě nakoukla k sousedům. Větší obhlížeč aut byl teda Tom, ale nakonec i on se tvářil docela spokojeně, jakože to auto máme vlastně ještě v dobrém stavu. V soutěži předchozí den jsme se teda neumístili, tak technicky to asi nebude zas taková hitparáda, ale… ta hrana je prostě naše a to z ní (aspoň v mých očích) dělá jednoznačně tu nejlepší!

Odvezli jsme si teda příjemný zážitek a byli spokojení. Myslím, že tenhle sraz příští rok určitě nevynecháme!

Mohlo by to znít, jakože startujeme nějaké závody, ale není to tak a název odkazuje pouze na start naší letošní (tentokrát výjimečně čtrnáctidenní) dovolené. Dost dlouho se nevědělo, kam vlastně pojedeme. Pokud nás už trochu znáte, tak víte, že to není u nás nic zvláštního 🙂 I když Tom je většinou ten plánovač a já se „jenom vezu,“ (obrazně a později i doslovně), nějaký plán nakonec přece jenom stanovíme. Letos bylo všechno nějak jinak a vlastně jediný cíl bylo to Polsko a mezitím výhledově nějaké destinace, které bychom chtěli navštívit, bez kompletního plánu, kde a jak budeme konkrétně spát, jak dlouho se tam asi zdržíme apod. Samozřejmě bez plánu by to dál nešlo a tak nakonec Tom spoustu času při zastávkách nebo po ránu trávil tím, že hledal, kde můžeme pohodlně zastavit nebo přespat.

Z Moravy jsme startovali v sobotu, 2. července, v 5.00. To moc veselé nebylo, ale naštěstí radost z toho, že jako KONEČNĚ JE TA DOVOLENÁ, zvítězila i nad tím, že jsme nebyli zrovna skvěle vyspaní. Navíc, o mě ani tak nešlo, protože jsem neřídila a mohla jsem si v autě kdykoliv zdřímnout po cestě – což by u Toma byl mnohem větší problém.

Ještě u nás jsme se radovali z toho, že není moc vedro (které panovalo před odjezdem tady) a že jako aspoň se nám dobře pojede. Tento čirý optimismus se však s postupem cesty vytratil. Po přejetí hranic s Polskem jsme si dělali přestávku na kávu a už to jelo…. ponožky, tepláky, tričko s dlouhým rukávem a v duchu jsem si jen říkala, no to zas bude kurva dovolená!

Ano vím, Balt je prý studený (to jsme od něj byli navíc ještě dost daleko) ale zataženo, mrholení a 15 stupňů, to jsem teda fakt nečekala 😀 No ale už jsme tam stejně byli, tak se nedalo nic dělat a já se začala pomalu smiřovat s tím, že si ten déšť vážně vozíme pro jistotu všude s sebou.

Polsky jsme se naučili hned na první benzínce u návodu na kompresor. Pravda, těm Polákům jsem moc nerozuměla, spíš sem tam něco, hrozně u toho totiž šišlají, ale při mega soustředění se z psaného textu dal poměrně bez problémů pochopit význam. Navíc u kompresoru člověk asi tuší, co by tak v tom textu mohlo být a že to není recept na bábovku. Jak funguje domluva s Polákama jsem nejlíp pochopila poslední den, kdy jsme v zábavním parku měli problém s náramkem ke skříňce a já jsem ve stresu Polákovi, co nám s tím došel pomoct, rozčíleně a v češtině vysvětlovala, kde je problém. Takže on polsky, já česky a kupodivu i tak evidentně pochopil o co mi jde. O zábavním parku ale až jindy 😉

Odměnou za celodenní jízdu a nepříliš hezké počasí nám byl večerní výhled u Visly, kde jsme nakonec parkovali. Dojet až na místo určení, kam jsme původně mířili, už se zkrátka a dobře fakt nedalo. Pravda, stálo nás to asi 300 km zajížďku, ale nedalo se jinak. Měli jsme nejenom krásné a i poměrně klidné místo, ale nakonec jsme si večer užili trochu sluníčka a samozřejmě taky nechyběl zábavný zážitek. Sotva jsme se totiž vyložili na okraj vody s kávou a sledovali, co se kde děje, na ten šup tam přistavil člun, z něho vyskočili tři týpci jako „vodní stráž,“ a za nima další frajer v poutech, který evidentně chytal na černo. Asi za dvě minuty tam byly benga, což mě fakt rozesmálo, protože Tom není zrovna milovník uniforem, takže jsem si to jen okomentovala s tím, že hodina v Polsku a už se sjíždí policajti 😀 Jinak já byla spokojená už tam, protože prostě voda!

Je zcela nevyhnutelné zmínit návštěvu polské burzy, kterou jsme při přejezdu navštívili v neděli dopoledne. Tom si to hned okomentoval s tím, že „no to tam zas nedojedeme,“ ale povedlo se. Nostalgicky si u toho zavzpomínal na zlatou éru takovýchto burz v Česku, kterou já nepamatuju – jsem na to prý moc mladá 😀 Největší neštěstí bylo, že jsme nemohli nakoupit všechno, co by se nám hodilo. A že tam toho měli!

Naše první zastávka u moře se konala v neděli v místě Sarbinowo (celou dobu tomu říkám Sabrinowo a až teď zjišťuju, že je to jinak). Zaparkovali jsme na parkovišti u místní „kolonády,“ kde se dalo parkovat buď přes den normálně nebo pak přes noc s odjezdem do 9.00 dopoledne, cena za noc 25zl. Na pláž to byly opravdu pomyslné tři kroky, takže jsem hned Toma popoháněla, jakože ať jde, že se tam musíme jít podívat.

Tentokrát jsem byla sráč, takže do té studené vody jsem první den fakt nevlezla, radši ani nechci vědět, kolik to mělo stupňů. Večerní procházka městem a po pláži se ale vyvedla a užili jsme si krásný západ slunce u moře. To bylo fakt hezký a byla jsem moc spokojená. Ne jako nutně s tím, že jsme měli romantičku na pláži, ale jenom koukat se na to moře jak si tam tak šplouchá, to byla prostě pecka.

Toma asi nejvíc mrzelo, že než jsme to obešli, najedli se apod., zavřeli nám kolotoče, ale jinak se mu tam snad taky líbilo 😀 No kdybych věděla, co nás čeká na závěr dovolené, asi sjedu všechny místní horské dráhy úplně bez keců 😉 Taky jsme u toho zjistili, že nejoblíbenější stánková pochutina Polska jsou ZAPIEKANKY, které tady (i jinde) měli na každém rohu. Ale aspoň jsme vyzkoušeli automat na prachy, o těch mi Tom už kdysi vykládal a já furt nevěděla, o co jde 🙂

A nejednou už bylo pondělí… a (překvapivě) zase hnusně … A tak když ráno nebylo kdo ví jaké super počasí, zdálo se nám, že je nejvyšší čas k přesunu a vyrazili jsme o kousek dál na volné stání kousek od pláže (místo na odbočce těsně za cedulí Lazy 😀 ), ale o tom zase až příště, protože tam jsme si taky užili svoje 😉

Po čas víkendového srazu obytňáků v kempu Podroužek vyvstala na povrch poměrně zajímavá otázka ve smyslu, že „to jsme se s Tomem docela hledali, když spolu teď takhle cestujeme.“ Samozřejmě nevím, jak to mají/měli nebo nemají nastavené ostatní lidi a páry, no u nás to asi bylo hlavně o tom, že jsme se našli už před tím 😉

Jsem normální holka, ráda si nalakuju nehty, hezky se učešu a nalíčím a v šatech vyrazím do práce. To se zrovna extra neslučuje s tím, jaký životní styl funguje při cestování v obytňáku. Teda ne, že by se tam určitý standard nedal taky dodržet.

Každopádně pokud začnu od začátku, kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu cestovat zrovna takhle, asi bych mu těžko uvěřila. Na druhou stranu – neuvěřila bych asi spoustě věcí, které mě mezitím v životě potkaly. Jako že se rozvedu třeba a další jiné „kratochvíle“, které nás mnohdy zaskočily bez přípravy…

Stejně těžko by se mi věřilo, že budu jezdit na skútru, později v minicamperu a později v klasickém, velkém (a navíc ještě starém) obytňáku…. že budu trávit Silvestra na horách a ještě se v pět ráno potáhnu na nějakou zasněženou rozhlednu, že mi nebude vadit, že se ten životní komfort občas z mála smrskne ještě na míň a stejně mi to vlastně až tak nevadí, že budu v zablácených gumákách stát u trati na závody, abych pak týden doma prala, protože absolutně všechny hadry máme od bláta 😀 Jenže …

Život, který vedu teď, se tak nějak celkově odlišuje od toho, jaký jsem vedla dřív a není to o tom, že bych řekla, že „život s Tomem takový je, “ spíš bych to popsala větou: „život s Tomem se ti prostě děje.“ Prostě to funguje nějak tak úplně samo od sebe, jakkoliv líp si to naplánuješ, stejně se najde něco, co tě překvapí a na co se nedá vůbec připravit. Třeba jakože ti v obýváku najednou stojí herní automat, ale to sem nepatří… Déšť si na cestách vozíme pro jistotu s sebou – ostatně tento víkend nebyla výjimka, protože počas cesty nespadla jediná kapka a sotva jsme dorazili do kempu a začali hledat místo na parkování (samozřejmě pod stromem), začalo zároveň s tím rovnou taky pršet. Jedeme testovat obytňák, ještě vůbec nevíme, jak co funguje a hned při prvním výjezdu je zima taková, že naše plynová bomba už prostě netopí. No dobrý, tak aspoň už o tom hned víme 😀 A takových příkladů by se dala jmenovat celá řada.

Určitě bych někdy dala přednost komfortu ve smyslu dojedeš do hotelu, nemusíš se o nic starat, víš že ti poteče teplá voda, že ti dokonce někdo připraví snídani, případně klidně i oběd a večeři, že se nemusíš chodit dívat do sprch, jestli náhodou nejsou na žetony nebo se nemusíš na závodech komplet od prachu umývat pod tekoucí studenou vodou z kanystru… jenže byla by to pak ještě taková zábava?

Navzdory mínusům, které občas vidím, mívám někdy dojem, že lidi, co si půjčí obytňák (nemyslím nikoho konkrétního) se cítí trohu povýšení nad nás (ty co jezdíme se starýma herkama), že jako oni mají ten luxus a my jako jezdíme „tím starým křápem,“ který ještě navíc zamořuje ovzduší, vydává to divný zvuky a další a další věci, který k tomu patří. No a? A není to takhle prostě mnohem zábavnější? Jo, taky se občas bojím, že tam nedojedeme, ale zatím se to naštěstí nestalo. To už ale zabíhám trochu do té techniky a to jsem tak docela nechtěla.

Já bych si sice nikdy nemyslela, že zrovna tohle bude můj koníček, ale vlastně jako docela je. Jo, samozřejmě na cestování nesmí chybět něco na čtení, to je u mě naprosto bez diskuze. Taky se ráda poválím někde u vody na sluníčku a rozhodně se nevidím, jako nějaký turistický nadšenec, jako že by nás to nutilo pak denně ujít 20 km, protože jsme nějací zapálení trampové… tohle cestování ale má vážně něco do sebe.

Navíc … najdete u toho děsně moc super skvělých míst, který byste jinak třeba úplně minuli. Zrovna nedávno jsme byli na Slovensku a takový přechod bosou nohou přes Liptovskou Maru, to byl pro mě mega zážitek. Pro někoho je to asi standard, ale pro mě jsou takovéhle věci pořád ještě tak trochu výzva. Cítím se pak jak frajer a jak zaznělo v jednom českém filmu běží mi hlavou stejná věta: „nejsem sráč, ty vole nejsem!!!!“

A tohle všechno (viz věta nahoře) vlastně pořád vím a cítím, když vyrazíme na nějaký výlet. Jooo, moc se mi nechce do toho řízení, to se teda musím přiznat a i tak věřím, že i řazení pod volantem jednou úspěšně zdolám i když se to zatím moc nestalo. Nejvíc mě teda limituje strach z toho, že tomu autu něco provedu, přece jenom – už je to opravdu dědoušek a je potřeba s ním zacházet s citem.

Takže u nás to fakt nebylo o tom hledání toho protějšku ve smyslu, abychom se sešli třeba v tomhle, my prostě děláme to, co nás naplňuje společně 😉

Když si tak prohlížím pár těch obrázků z naší „Cesty do nového roku,“ jak jsme naši zimní dovolenou nazvali napadá mě jediné: „ty vole to byla zase akce.“ Ale myslím to vlastně v tom nejlepším slova smyslu. Ano, ne vždycky mi přijde super všechno co se děje, ale vlastně ve výsledku převládá to radostné a usměvavé, na co pak s láskou vzpomínám a ještě několikrát v průběhu roku se nad tím s mužem zasmějeme.

Jakože přijedeš do Babiččina údolí, sjedeš na to úplně nejspodnější parkoviště co tam je, však prostě na pohodu, tam se dá krásně přespat a už tak v deset večer se bojíš, že odtam nikdy neodjedeš, protože na ten led, který už tam byl, padá další a další vrstva sněhu a ty si vybavíš ty momenty, kdy jsme si doma jako říkali, že „však ty sněhové řetezy nebereme, stejně ani není sníh.“ Stejně jako že si nemusíme dělat moc zásob s jídlem, protože jsme v dosahu „civilizace“ a můžeme si nakoupit. No to můžeme, když se ale vyškrábeme z toho parkoviště 🙂

Naštěstí pro nás tyhle historky končívají zatím většinou dobře. Takže ráno vystartujeme z parkoviště a napohodu se přesuneme do Adršpachu, kde je naše další zastávka. Teda slovo na pohodu je relativní, protože můj muž si to s oblibou okomentuje ve stylu „mě je jedno kam jedeme, ta silnice tak klouže, že to auto stejně nezatáčí.“ což mě jako rozesměje. Míň teda když to vypadá, že tu zatáčku fakt nevybereme a skončíme někde v příkopu, což se většinou neděje. Zasvěcení už vědí, že naší specializací je zapadávat na polích daleko od civilizace a mít zásadně s sebou tažné lano, které se ale většinou rozerve.

Počasí samozřejmě na hovno – jak jinak. To my vozíme s sebou už jako takovou běžnou cestovní výbavu. Takže v létě vozíme déšť, v zimě pro změnu mrholení a mlhu takovou, že člověk nevidí skoro na krok. Jo a když se nám moc chce, tak přibalíme i nějaký ten vítr. Oproti normálním lidem, co by si balili lyže nebo brusle – jakože když je teda ta zima – vozíme zásadně plavky. Však je prosinec, takže nejvyšší čas zajít si zaplavat přece – v létě si vozíme ten déšť, tak si v zimě pak musíme chodit na kryťák. 😀

A protože nás to bez mírného stresíku nebaví, trousíme po cestě z auta prášky, které ovšem ale potřebujeme, takže se pak vydáváme objevovat krásy místních nemocnic – tentokrát v Náchodě. Takže už známe obě, co tam mají, včetně dvou lékáren, které jsme navštívili. Jo a tak v Polsku jsme byli. Tam to bylo taky dost dobrý. Eura z domu jsme si samozřejmě nevzali – nevadí, tak se projdeme, aspoň neutratíme. Samozřejmě dojedeš do Polska a tam – déšť. Výzdobu měli teda krásnou a bylo tam docela teplo – no nedá se nic dělat, večerní světla v Polsku rozsvěcí, až když my sedíme v autě a jedeme zpátky.

Silvestr prima. Aspoň to se povedlo, protože jediný den zmizela ta příšerná mlha a vylezlo sluníčko. Taky se trochu oteplilo, zprvu skoro až moc, ale nakonec to nebylo na ty plavky. Takže jsme za plápolání ohýnku počkali na tu půlnoc u rozhledny, na kterou jsme se pak vydrápali a než zase padla mlha, pokochali jsme se na dálku nějakým tím ohňostrojem.

No byla jsem docela ráda, že jsme doma. Ovšem tím tohle všechno nekončilo.

Zatím co normální lidi prostě 2. 1. leží na gauči, dojídají cukroví a psychicky se připravují na návrat do práce, u Černých se stěhuje. S radostí jsem totiž svému muži pod stromeček zakoupila model rally autíčka. To jsem ale nevěděla, že k vůli tomu budu muset stěhovat druhého ledna celý byt. Jak se totiž ukázalo, není dárek jako dárek a součástí modelu autíčka je zcela nevyhnutelně vitrína na různé jiné závodní suvenýry a trofeje. Takže jsme jeli pro vitrínu. Tak co, malý výlet takhle v neděli po obědě nemůže škodit. Jenže záhy se ukázalo, že to nebude jenom tak. Protože dát vitrínu tam, kam by se nám hodilo s sebou neslo všelijaké překážky. Takže jsme si dali takový malý půldenní tetris. Jsme dva a většinou mi náš byt přijde dostatečně velký, ale včera to tak moc nevypadalo. Ať jsme stěhovali jak jsme stěhovali, pořád někde něco přebývalo. A samé důležité věci ….

Herní automat, kytara, odpadkový koš, jídelní stůl, knihy, toaletní stole….. už to vypadalo, že to nikdy nevyřešíme, ale nakonec se to podařilo. Ještě teď jsem se nad tím zasmála, než jsem rozepsala tenhle článek. Jako asi mi to vlastně nevadí, prostě aspoň se zasmějeme, máme na co vzpomínat a hlavně, že se máme rádi, ne?

Jak prohlásil můj muž: Nikdy jsem ti neslíbil, že to se mnou v životě bude jednoduché. Holt na to se nedá říct nic. Když ho miluješ …

Jo jo, vím o tom, že bych měla dopsat poslední (snad) díl o naší dovolené. Musím si ale tentokrát udělat malou vsuvku. Tenhle víkend se totiž odehrála zcela zásadní událost a kde jinde o Barumce napsat, než tady. Za jedno to byla fakt pecka a za druhé to velice úzce souvisí s naším cestováním a spaním v autě, takže se vysloveně nabízí možnost spojit to dohromady 😉 Pokud teda chcete vědět, jak vypadaly 3 dny takového malého peklíčka, přečtěte si to.

Výraz „peklíčko“ je samozřejmě lehce nadsazený. Ale začnu trochu zeširoka. Já nejsem žádný velký fanda do aut, nebo aspoň ne sama od sebe z nějaké vlastní přirozenosti. Nicméně můj muž rally miluje. A když říkám miluje, tak myslím doopravdy miluje, zbožňuje, uznává a je to doslovně jeho životní láska. Díky tomu jsem se k tomuto ne úplně tradičnímu sportu dostala i já. Mám ale pramalé znalosti o tom, co se kolem toho děje i když přece jenom za tu dobu, co jsme spolu už mi v té hlavě tak nějak něco zůstalo, ale pořád je toho strašně málo. Mě to nevadí, Toma to občas rozčiluje, protože nechápe, že si to nepamatuju, ale pro mě spousta věcí kolem toho prostě není podstatná. Každopádně … na Barumku jsme se moc těšili oba a výroční 50. ročník se měl jet původně v loňském roce. To byl ale zrušený, takže jsme vyrazili až letos.

Lehce mě jímala hrůza, když jsem ve čtvrtek odjížděla z práce za obrovského deště. Po pravdě jsem si neuměla absolutně představit, jak budu 3 dny existovat na závodech, spát v autě a ještě bude celou dobu takhle otřesně pršet. Ale nejspíš pouze za extrémní situace bych doma řekla, že nejedu. To bych si připadala fakt jak „sračka“ a tak to nešlo jinak. Smířila jsem se s tím, že nejspíš budu až do neděle moknout někde v gumákách a v pláštěnce a prostě se jelo.

Konečně jsem si mohla koupit svoje první závodnické tričko. Samozřejmě v holčičí barvě, jak já tomu říkám, protože nevím, proč bych měla mít třeba černé tričko, když můžu mít růžové 😀 Takže z toho jsem sama za sebe měla fakt radost ….

Jak je naším dobrým zvykem – a závody nejsou výjimka – už od pátku jsme prakticky nestíhali 😀 😀 Vyzvednou to a ono, vstupenky, honem do servisu, do města na rampu … a už to prostě jelo na vlně toho, že standardně nestíháme a já jsem ve stresu, jak jsme děsně pomalá, protože většinou času prostě vůbec nestíhám sledovat Tomovi myšlenky jako kam se teď přesunujeme. Což pramení z toho, že se v tomto prostředí nijak přirozeně nepohybuju, takže v servisu bývám úplně vedle sebe, Tom mě u každého jezdce zahrne spoustou informací, které pro mě sice v tu chvíli bývají zajímavé, ale nejsem absolutně schopná je do sebe nasát. Částečně proto, že „pro mě nic neznamenají“, což nemyslím nijak zle, ale můj zájem o motorsport má prostě pořád svoje hranice a částečně proto, že prostě nejsem schopná toho tolik vnímat najednou. Jinak je to ale i pro mě dost zajímavé i když by mě stačilo to procházek a koukat na to, jak se ti chlapi hrabou v těch autech.

Vezmu-li to ze strany těch závodů, bylo to fakt náročné a po páteční městské erzetě jsme se do postele dostali snad někdy v jednu ráno. Parkovali jsme v průběhu ve městě, ale na spaní bylo potřeba se někam odsunout. Za jedno k vůli ranní návštěvě servisu, aby to nebylo moc daleko a za druhé k vůli tomu, abychom si na parkovišti v prostřed Zlína ráno nevařili kávu – nehledě na to, že by se tam asi dost těžko dalo jít na záchod. Ostatně „jít na záchod“ byl docela problém po celou dobu. I když v servisu to jistili klasické „tojtojky“ ale jinak poměrně mizéri, aspoň pro mě jako pro holku 😉

Jinak co se týká spaní v autě, žádná extra novota s ohledem například na jídlo. Vaření kávy jsme stíhali skoro vždycky, to byl základ. JIné vaření se nestíhalo. Zásobení jsme teda byli dobře, už jsem z tomu trochu počítala s tím, že nebude asi moc prostoru něco extra nakupovat,takže na snídani a svačinku jsme vždy něco měli, ale vařit se nedalo. Bylo by z čeho, ale tady už opravdu dost zásadně chyběl ten čas…

Ráno bylo ale všechno jinak a místo „pohodového“ přechodu do servisu, u kterého jsme si už v noci chytře zastavili, abychom to líp stíhali, nás čekal přejezd do Slušovic. No nevadí. Mě to většinou je poměrně jedno ve smyslu „kam mě odvezeš, tak prostě budeme“ nicméně mě trochu stresuje to nestíhání. I když si zvykám, že tomu se při nejlepší vůli prostě na rally nejde absolutně vyhnout.

Po pátečním dni mi teda sobota dávala brutálně zabrat. Na jednu z podvečerních erzet jsem už definitivně řekla, že nejdu a zůstala jsem vegetovat v autě. Postel zůstala roztažená, takže jsem si v klidu mohla lenošit. No zas tak dlouho to nevydrželo, protože než jsem se nadála, volal Tom, že „Huttunen to rozbil“ a tím pádem opouštíme toto místo a máme přejezd. No nevadí. V sobotu večer se pak jela ještě jedna erzeta a tam jsme byli na startu. Což mi vyhovovalo, zajedno se člověk už tak nenachodil a za druhé, vidět kluky jak přijíždějí na start a následně startují je pecka prostě i pro mě. Slyšet ty motory, cítit benzín… no ne , že bych si na to vysloveně potrpěla, ale tohle má atmosféru i pro mě 😀 V sotobu jsme se teda do postele dostali o něco dříve, ale ne zase o tolik. Nakonec jsme zakotvili mezi jinými auty někde na louce přímo u erzety, která se měla jet v neděli ráno, takže tam jsme aspoň věděli, že to ráno bude o něco snazší díky tomu místu.

Až tak snadné to nedělní ráno teda fakt nebylo. Aspoň pro mě ne. Zatím co Tom si večer před usnutím ještě sjížděl videonovinky, já už jsem mu usínala na rameni. Obvykle se na to kouknu s ním, ale tohle se fakt nedalo. Navíc mě v neděli budil v půl sedmé, což pro mě byla další podpásovka 😀 To je teď trochu nadsázka. Samozřejmě jsem věděla, v kolik je potřeba vstávat, ale přiznám se, že se fakt nechávám budit, protože sama od sebe v takovýto čas opravdu nevstanu a vím, že na Toma je v tomto vážně spolehnutí. Naštěstí se vyburcuju k tomu, abych opravdu hned vstala a snažím se fungovat a není to tak, že by mě vyloženě na sílu tahal z postele.

Ranní erzeta byla poznamenaná trochu nešťastným počasím. Ani tady teda vysloveně nepršelo, ale byla teda fakt zima a foukal vítr. Což byl asi „nejhorší“ úsek tohoto víkendu. Teda jako na počasí. V pátek počasí vyšlo na jedničku i když v noci už nám byla trochu zima a v sobotu na jedné odpolední erzetě trochu přeprchávalo, ale jinak nic, až tady to studené nedělní ráno. Pořád jsem s tím ale byla dost spokojená, oproti tomu, jaká byla předpověď, to vyšlo prostě skvěle! A navíc na jiné nedělní erzetě, kde jsme skoro hodinu čekali zase pro změnu vylezlo slunce a peklo jako blázen!

Ta neděle celkem utekla a moc se mi líbil závěr, vidět zase auta a jezdce zblízka u cílové rampy, která byla na náměstí bylo prostě dobrý. Navíc tam člověk vidí většinou i ty, které ne vždy zastihne na té trati. Jako třeba mistra Urbana s jeho starou škodovkou, to je prostě bomba. Já mám ráda i ty nové auta, ale ty staré pro mě mají zase úplně jiné kouzlo. Nevím proč, ale je to tak.

Moc těch závodníků zase neznám a sama od sebe nijak nerozeznám, jestli je ten jezdec dobrý nebo špatný. Mám pár oblíbenců, to jo – například Igor Drotár, kterého jsem si zamilovala snad vůbec při prvním videu, které mě Tom kdy z rally pouštěl, protože to je zajedno prostě frajer a za druhé ve videiích, totální zabiják. Škoda, že nejel… Mám taky slabost pro Honzu Černého, protože to je pro mě velký sympaťák, na což to auto samozřejmě nejezdí, ale vždycky jede někde ve předu a taky již má připsané nějaké úspěchy. Stejně tak ale docela fandím Peťovi Semerádovi s Danym Perseinem, už jenom proto, jak jsou mladí. A aniž bych to registrovala nějak extra, vlastně jsem si až pak uvědomila, že jsem docela přála vítězství i Eriku Caisovi. I když o něm nic nevím a jen to, co zase znám od svého muže. Že je mladý atd atd. ale už jsem párkrát to jméno někde registrovala, když koukáme na různý videa a i když jsem k vůli Tomovi na jednu stranu doufala, že to vyhraje jeho šampion Kopecký, vlastně mi Erika a Jindřišky bylo dost líto, že jim to takhle špatně nevyšlo…. asi by se dalo říct, že to je prostě sport, ale tohle musí fakt dost bolet…

Přemýslím, čím bych tohle psaní tak nějak ukončila a napadá mě vlastně jenom jedna věc. Sama od sebe bych asi tenhle sport nikdy nezačala sledovat. Možné to samozřejmě je, ale spíše méně pravděpodobné. A ještě navíc tak, abych jedzila po závodech. Nikdy bych nedokázala přípravě na závody věnovat takovou pečlivost, jakou tomu věnuje můj muž, nejspíš taky proto, že k tomu sportu necítím zdaleka takovou lásku. Díky němu to vlastně ale jinak nejde, než ty auta vlastně zbožňovat. Někdy se dokonce přistihnu při tom, že on sleduje a okukuje auta a jezdce, třeba jak se řadí na rampu a já sleduju jeho … protože vidět ho u toho je něco neskutečně krásného. Je u toho jak malý kluk, absolutně nadšený, šťastný a spokojený, mnohdy dojatý…. nebojí se kontaktu se závodníky (na rozdíl ode mě), protože když je na startu Paolo Diana tak prostě musíš… je to prostě skvělé, sledovat takhle bezprostřední reakce a hlavně opravdu vidět tu až jako dětskou radost, kterou i ten dospělý člověk dokáže projevit. A pro mě je v tom pak taky trochu zadostiučinění, že „mu to dopřeju“ i když vím, že by na ty závody jel i beze mě a taky proto, že ho prostě můžu vidět takhle absolutně spokojeného … PROSTĚ RALLY!