Že jsem dost neorganizovaná, to není už žádné tajemství. Jednou provždy je jasné, že prakticky každé balení je pro mě tak trochu zlý sen. Co sbalit, co nechat doma a ještě když mám rovnou vymyslet a naplánovat, co budu potřebovat nakoupit, aby bylo něco k snídani, obědu večeři – no konec!
Pak to všechno x krát zkontroluju, což většinou znamená, že stejně cestou zjistím, že něco nemáme, a můžeme vyrazit. Až někde cestou si pak v duchu úlevně vydechnu, že jako dobrý, zvládli jsme to! A říkám si „pohoda,“ teď mě čekají jen dva dny klidu někde v přírodě, v HRANĚ, odpočinek od práce atd.
Tenhle blažený pocit mi většinou vydrží jen tak do prvního jídla. Co naplat, hlad je svinstvo a jíst se prostě musí i na cestách. Začíná to ovšem většinou dost nenápadně…
Plán, co udělat třeba k obědu už i mám a tak se vrhám na vaření. Protože jsme začínali s minicamperem, jedeme to v takovém minimalistickém stylu. Zatímco někteří v obytňáku vozí plnohodnotné kuchyňské vybavení, my pořád vaříme s našimi superpraktickými hliníkovými hrnci. Tuhle sadu doplňuje JEDEN nůž a dvě plastové vařečky, z nichž jedna nedávno už přišla k újmě, neb se ocitla příliš blízko plamene. Ano, máme prostě malý auto 😀
Na všechno z toho jsem už ale celkem zvyklá a nějak jsem se s tím naučila žít. Největší krize tak nastává, až když je „po vaření a snězení“ toho, co jsem vyrobila. Oblíbené je u nás „cokoliv s červenou omáčkou,“ to je takový evergreen. Pak to sklidím, navrším to na tu obrovskou kuchyňskou plochu v HRANĚ a přesně to je ten moment, který mě uvrhne na dno těch nejčernějších myšlenek. Tehdy mi hlavou prolítne ta věta „ty vole, zas nádobí!!!“
Od pobytu doma se to teda u nás zase extra neliší. Tam sice hliníkové nádobí nepoužíváme (aby se to rychle uvařilo a stejně rychle to i vychládlo 😀 ), ale jinak máme podobně úsporný režim. Jakožto nevlastniči myčky nebo třeba i mikrovlnky, máme každý svůj jeden talíř, hrnek na kávu a skleničku, abychom neměli vytahaný celý kredenc… I doma to tak ale znamená umývání nádobí asi tak trojnásobnou frekvencí, než je obvyklé u zbytku světové populace.
V HRANĚ se všechny tyhle praktičnosti slévají v jednu, kterou zdobí majstrštyk v podobě toho, že přece když jedeme na jednu noc, nebudeme napouštět vodu do nádrže a tak si ji vozíme v kanystru. Takže vezmu kanystr, naliju to do lavóru, teplou si samozřejmě ohřeju v konvičce a v tom lavóru to umyju, protože přece ty naše chuděrky staré trubky nebudeme špinit tou mastnou vodou.
No kdo by to nechtěl! Milovníci minimalismu by nad naším zodpovědným přístupem museli zajásat radostí 😉
S HRANOU NA CESTÁCH 