Když si tak prohlížím pár těch obrázků z naší „Cesty do nového roku,“ jak jsme naši zimní dovolenou nazvali napadá mě jediné: „ty vole to byla zase akce.“ Ale myslím to vlastně v tom nejlepším slova smyslu. Ano, ne vždycky mi přijde super všechno co se děje, ale vlastně ve výsledku převládá to radostné a usměvavé, na co pak s láskou vzpomínám a ještě několikrát v průběhu roku se nad tím s mužem zasmějeme.
Jakože přijedeš do Babiččina údolí, sjedeš na to úplně nejspodnější parkoviště co tam je, však prostě na pohodu, tam se dá krásně přespat a už tak v deset večer se bojíš, že odtam nikdy neodjedeš, protože na ten led, který už tam byl, padá další a další vrstva sněhu a ty si vybavíš ty momenty, kdy jsme si doma jako říkali, že „však ty sněhové řetezy nebereme, stejně ani není sníh.“ Stejně jako že si nemusíme dělat moc zásob s jídlem, protože jsme v dosahu „civilizace“ a můžeme si nakoupit. No to můžeme, když se ale vyškrábeme z toho parkoviště 🙂
Naštěstí pro nás tyhle historky končívají zatím většinou dobře. Takže ráno vystartujeme z parkoviště a napohodu se přesuneme do Adršpachu, kde je naše další zastávka. Teda slovo na pohodu je relativní, protože můj muž si to s oblibou okomentuje ve stylu „mě je jedno kam jedeme, ta silnice tak klouže, že to auto stejně nezatáčí.“ což mě jako rozesměje. Míň teda když to vypadá, že tu zatáčku fakt nevybereme a skončíme někde v příkopu, což se většinou neděje. Zasvěcení už vědí, že naší specializací je zapadávat na polích daleko od civilizace a mít zásadně s sebou tažné lano, které se ale většinou rozerve.
Počasí samozřejmě na hovno – jak jinak. To my vozíme s sebou už jako takovou běžnou cestovní výbavu. Takže v létě vozíme déšť, v zimě pro změnu mrholení a mlhu takovou, že člověk nevidí skoro na krok. Jo a když se nám moc chce, tak přibalíme i nějaký ten vítr. Oproti normálním lidem, co by si balili lyže nebo brusle – jakože když je teda ta zima – vozíme zásadně plavky. Však je prosinec, takže nejvyšší čas zajít si zaplavat přece – v létě si vozíme ten déšť, tak si v zimě pak musíme chodit na kryťák. 😀
A protože nás to bez mírného stresíku nebaví, trousíme po cestě z auta prášky, které ovšem ale potřebujeme, takže se pak vydáváme objevovat krásy místních nemocnic – tentokrát v Náchodě. Takže už známe obě, co tam mají, včetně dvou lékáren, které jsme navštívili. Jo a tak v Polsku jsme byli. Tam to bylo taky dost dobrý. Eura z domu jsme si samozřejmě nevzali – nevadí, tak se projdeme, aspoň neutratíme. Samozřejmě dojedeš do Polska a tam – déšť. Výzdobu měli teda krásnou a bylo tam docela teplo – no nedá se nic dělat, večerní světla v Polsku rozsvěcí, až když my sedíme v autě a jedeme zpátky.
Silvestr prima. Aspoň to se povedlo, protože jediný den zmizela ta příšerná mlha a vylezlo sluníčko. Taky se trochu oteplilo, zprvu skoro až moc, ale nakonec to nebylo na ty plavky. Takže jsme za plápolání ohýnku počkali na tu půlnoc u rozhledny, na kterou jsme se pak vydrápali a než zase padla mlha, pokochali jsme se na dálku nějakým tím ohňostrojem.
No byla jsem docela ráda, že jsme doma. Ovšem tím tohle všechno nekončilo.
Zatím co normální lidi prostě 2. 1. leží na gauči, dojídají cukroví a psychicky se připravují na návrat do práce, u Černých se stěhuje. S radostí jsem totiž svému muži pod stromeček zakoupila model rally autíčka. To jsem ale nevěděla, že k vůli tomu budu muset stěhovat druhého ledna celý byt. Jak se totiž ukázalo, není dárek jako dárek a součástí modelu autíčka je zcela nevyhnutelně vitrína na různé jiné závodní suvenýry a trofeje. Takže jsme jeli pro vitrínu. Tak co, malý výlet takhle v neděli po obědě nemůže škodit. Jenže záhy se ukázalo, že to nebude jenom tak. Protože dát vitrínu tam, kam by se nám hodilo s sebou neslo všelijaké překážky. Takže jsme si dali takový malý půldenní tetris. Jsme dva a většinou mi náš byt přijde dostatečně velký, ale včera to tak moc nevypadalo. Ať jsme stěhovali jak jsme stěhovali, pořád někde něco přebývalo. A samé důležité věci ….
Herní automat, kytara, odpadkový koš, jídelní stůl, knihy, toaletní stole….. už to vypadalo, že to nikdy nevyřešíme, ale nakonec se to podařilo. Ještě teď jsem se nad tím zasmála, než jsem rozepsala tenhle článek. Jako asi mi to vlastně nevadí, prostě aspoň se zasmějeme, máme na co vzpomínat a hlavně, že se máme rádi, ne?
Jak prohlásil můj muž: Nikdy jsem ti neslíbil, že to se mnou v životě bude jednoduché. Holt na to se nedá říct nic. Když ho miluješ …
S HRANOU NA CESTÁCH 