Naše polské dobrodružství se teprve rozjíždělo a my byli na cestě sotva pár dní, když vlastně přišly ty největší bomby. Našli jsme krásné místo, mezi Mielnem a Lazy, kde prostě stačilo odbočit z hlavní cesty a bylo tam krásné zákoutí, kam se dal pohodlně zaparkovat obytňák. Vlastně se tam těch aut vešlo hned několik. První den to ještě šlo. Udělali jsme si příjemný podvečer s výhledem na moře a pláž, další den se vrátili kousek zpátky na takový placený parking – hlavně proto, abychom načerpali vodu – a pak se rozhodli, že se na tohle místo ještě vrátíme.
Vypadalo to tam prostě dobře, takže proč ne. Že se náš „návrat na místo činu,“ absolutně nevydařil jsme pochopili velice rychle.
Já většinou místa na spaní nevybírám a zůstává to tak nějak na Tomovi. Podobné to bylo i s dotazem „a nezkusíme zajet tam víc dozadu, tam to vypadalo taky dobře.“ To už jsme se měli mít jako jasně na pozoru. Ovšem my, v naivní představě toho, jak si to uděláme ještě lepší, než jsme to měli, jsme nedbali jakýchkoliv varovných příznaků a jeli jsme! Než jsme se nadáli, bylo dojeto, my oba ve stresu a HRANA až po břuch zahrabaná v písku. No jako tohle je bomba kdekoliv, ještě navíc v Polsku! Kdyby na to byl čas, určitě bychom si s láskou zavzpomínali na to, jak to vlastně bylo v pohodě, když se nám (několikrát) podobný kousek podařil s naším minicamperem.
Jasně, i tam to byla komplikace, ale třítunový starý hranáč zahrabaný v polském písku kdesi na boční cestičce, to jako fakt nechceš 😀 I na komunikaci v kempu, kdy jsme se přes messenger dotazovali, zda je možnost tam načerpat pouze vodu, jsme používali překladač, takže už sem si živě představovala, jak nějakému pšonkovi vysvětlujeme, že naše auto má problém. Velký problém a že s tím problémem potřebujeme pomoct. Nejlíp hned!
Následovalo to, co mi velmi blízce připomínalo situaci na loňské Rally Pačejov … Tom starostlivě obhlížející auto, jak se snaž odhadnout naše možnosti toho, jestli to auto sami vyhrabeme. Za chvíli už byl komplet celý od písku a jenom hrabal a hrabal. A já (podobně jako v jiných případech podobných tomuto) jsem bezradně stála, protože jaká pomoc se tady asi dá nabídnout. Obětavě nám nabídli pomoc češi, kteří nocovali na pláži (ovšem jejich auta by to naše fakt nevytáhla) a pak nějací zahraniční turisti procházející kolem, kteří nám alespoň půjčili skládací lopatku. Ano, do té doby jsme ji v autě prostě neměli 🙂
Je asi jasné, jak to dopadlo. Výsledek byl s ubývajícíma minutama prostě pořád stejný, ne-li horší a tak bylo jasné, že takhle to nepůjde. A Tom se vydal shánět pomoc. K našemu štěstí se mu nakonec přeci jenom podařilo nějakou sehnat a tak se po drahné době vrátil na místo činu v traktoru, který řídil místní střelec a během pár minut „jsme z toho byli venku.“ Stálo nás to nějaké ty nervy a 200 zlotých, které jsme obětovali, protože bez toho by nás ten borec asi stejně nevytáhl a lepší variantu jsme neměli.
Odměnou za tento vyloženě vydařený husarský kousek nám mohlo být naprosto nečekané setkání s Lukášem Langmajerem, jehož obytňák z ničeho nic přistál v blízkosti našeho a my si ještě s gustem komentovali, že jako jé hele češi, jé hele brňáci… a ani ve snu by nás nenapadlo, kdo z toho auta vystoupí 🙂
Tenhle mimořádný zážitek asi hned tak něco netrumfne, ale nutno podotknout, že i tady platí „všechno zlé je k něčemu dobré.“ Tím nemyslím, že by to v našem případě vedlo k nějakému poučení, ale minimálně nám to zvedlo sledovanost na sítích a na srazu HRAN (Hrany22) se z toho stala celkem oblíbená věta ve stylu: „tak co v Polsku, jak jste se z toho vyhrabali?“
S HRANOU NA CESTÁCH 