NO DRIFT, NO FUN!

Jo jo, vím o tom, že bych měla dopsat poslední (snad) díl o naší dovolené. Musím si ale tentokrát udělat malou vsuvku. Tenhle víkend se totiž odehrála zcela zásadní událost a kde jinde o Barumce napsat, než tady. Za jedno to byla fakt pecka a za druhé to velice úzce souvisí s naším cestováním a spaním v autě, takže se vysloveně nabízí možnost spojit to dohromady 😉 Pokud teda chcete vědět, jak vypadaly 3 dny takového malého peklíčka, přečtěte si to.

Výraz „peklíčko“ je samozřejmě lehce nadsazený. Ale začnu trochu zeširoka. Já nejsem žádný velký fanda do aut, nebo aspoň ne sama od sebe z nějaké vlastní přirozenosti. Nicméně můj muž rally miluje. A když říkám miluje, tak myslím doopravdy miluje, zbožňuje, uznává a je to doslovně jeho životní láska. Díky tomu jsem se k tomuto ne úplně tradičnímu sportu dostala i já. Mám ale pramalé znalosti o tom, co se kolem toho děje i když přece jenom za tu dobu, co jsme spolu už mi v té hlavě tak nějak něco zůstalo, ale pořád je toho strašně málo. Mě to nevadí, Toma to občas rozčiluje, protože nechápe, že si to nepamatuju, ale pro mě spousta věcí kolem toho prostě není podstatná. Každopádně … na Barumku jsme se moc těšili oba a výroční 50. ročník se měl jet původně v loňském roce. To byl ale zrušený, takže jsme vyrazili až letos.

Lehce mě jímala hrůza, když jsem ve čtvrtek odjížděla z práce za obrovského deště. Po pravdě jsem si neuměla absolutně představit, jak budu 3 dny existovat na závodech, spát v autě a ještě bude celou dobu takhle otřesně pršet. Ale nejspíš pouze za extrémní situace bych doma řekla, že nejedu. To bych si připadala fakt jak „sračka“ a tak to nešlo jinak. Smířila jsem se s tím, že nejspíš budu až do neděle moknout někde v gumákách a v pláštěnce a prostě se jelo.

Konečně jsem si mohla koupit svoje první závodnické tričko. Samozřejmě v holčičí barvě, jak já tomu říkám, protože nevím, proč bych měla mít třeba černé tričko, když můžu mít růžové 😀 Takže z toho jsem sama za sebe měla fakt radost ….

Jak je naším dobrým zvykem – a závody nejsou výjimka – už od pátku jsme prakticky nestíhali 😀 😀 Vyzvednou to a ono, vstupenky, honem do servisu, do města na rampu … a už to prostě jelo na vlně toho, že standardně nestíháme a já jsem ve stresu, jak jsme děsně pomalá, protože většinou času prostě vůbec nestíhám sledovat Tomovi myšlenky jako kam se teď přesunujeme. Což pramení z toho, že se v tomto prostředí nijak přirozeně nepohybuju, takže v servisu bývám úplně vedle sebe, Tom mě u každého jezdce zahrne spoustou informací, které pro mě sice v tu chvíli bývají zajímavé, ale nejsem absolutně schopná je do sebe nasát. Částečně proto, že „pro mě nic neznamenají“, což nemyslím nijak zle, ale můj zájem o motorsport má prostě pořád svoje hranice a částečně proto, že prostě nejsem schopná toho tolik vnímat najednou. Jinak je to ale i pro mě dost zajímavé i když by mě stačilo to procházek a koukat na to, jak se ti chlapi hrabou v těch autech.

Vezmu-li to ze strany těch závodů, bylo to fakt náročné a po páteční městské erzetě jsme se do postele dostali snad někdy v jednu ráno. Parkovali jsme v průběhu ve městě, ale na spaní bylo potřeba se někam odsunout. Za jedno k vůli ranní návštěvě servisu, aby to nebylo moc daleko a za druhé k vůli tomu, abychom si na parkovišti v prostřed Zlína ráno nevařili kávu – nehledě na to, že by se tam asi dost těžko dalo jít na záchod. Ostatně „jít na záchod“ byl docela problém po celou dobu. I když v servisu to jistili klasické „tojtojky“ ale jinak poměrně mizéri, aspoň pro mě jako pro holku 😉

Jinak co se týká spaní v autě, žádná extra novota s ohledem například na jídlo. Vaření kávy jsme stíhali skoro vždycky, to byl základ. JIné vaření se nestíhalo. Zásobení jsme teda byli dobře, už jsem z tomu trochu počítala s tím, že nebude asi moc prostoru něco extra nakupovat,takže na snídani a svačinku jsme vždy něco měli, ale vařit se nedalo. Bylo by z čeho, ale tady už opravdu dost zásadně chyběl ten čas…

Ráno bylo ale všechno jinak a místo „pohodového“ přechodu do servisu, u kterého jsme si už v noci chytře zastavili, abychom to líp stíhali, nás čekal přejezd do Slušovic. No nevadí. Mě to většinou je poměrně jedno ve smyslu „kam mě odvezeš, tak prostě budeme“ nicméně mě trochu stresuje to nestíhání. I když si zvykám, že tomu se při nejlepší vůli prostě na rally nejde absolutně vyhnout.

Tom nejradši lenoší přímo na erzetě 🙂

Po pátečním dni mi teda sobota dávala brutálně zabrat. Na jednu z podvečerních erzet jsem už definitivně řekla, že nejdu a zůstala jsem vegetovat v autě. Postel zůstala roztažená, takže jsem si v klidu mohla lenošit. No zas tak dlouho to nevydrželo, protože než jsem se nadála, volal Tom, že „Huttunen to rozbil“ a tím pádem opouštíme toto místo a máme přejezd. No nevadí. V sobotu večer se pak jela ještě jedna erzeta a tam jsme byli na startu. Což mi vyhovovalo, zajedno se člověk už tak nenachodil a za druhé, vidět kluky jak přijíždějí na start a následně startují je pecka prostě i pro mě. Slyšet ty motory, cítit benzín… no ne , že bych si na to vysloveně potrpěla, ale tohle má atmosféru i pro mě 😀 V sotobu jsme se teda do postele dostali o něco dříve, ale ne zase o tolik. Nakonec jsme zakotvili mezi jinými auty někde na louce přímo u erzety, která se měla jet v neděli ráno, takže tam jsme aspoň věděli, že to ráno bude o něco snazší díky tomu místu.

Až tak snadné to nedělní ráno teda fakt nebylo. Aspoň pro mě ne. Zatím co Tom si večer před usnutím ještě sjížděl videonovinky, já už jsem mu usínala na rameni. Obvykle se na to kouknu s ním, ale tohle se fakt nedalo. Navíc mě v neděli budil v půl sedmé, což pro mě byla další podpásovka 😀 To je teď trochu nadsázka. Samozřejmě jsem věděla, v kolik je potřeba vstávat, ale přiznám se, že se fakt nechávám budit, protože sama od sebe v takovýto čas opravdu nevstanu a vím, že na Toma je v tomto vážně spolehnutí. Naštěstí se vyburcuju k tomu, abych opravdu hned vstala a snažím se fungovat a není to tak, že by mě vyloženě na sílu tahal z postele.

Ranní erzeta byla poznamenaná trochu nešťastným počasím. Ani tady teda vysloveně nepršelo, ale byla teda fakt zima a foukal vítr. Což byl asi „nejhorší“ úsek tohoto víkendu. Teda jako na počasí. V pátek počasí vyšlo na jedničku i když v noci už nám byla trochu zima a v sobotu na jedné odpolední erzetě trochu přeprchávalo, ale jinak nic, až tady to studené nedělní ráno. Pořád jsem s tím ale byla dost spokojená, oproti tomu, jaká byla předpověď, to vyšlo prostě skvěle! A navíc na jiné nedělní erzetě, kde jsme skoro hodinu čekali zase pro změnu vylezlo slunce a peklo jako blázen!

Ta neděle celkem utekla a moc se mi líbil závěr, vidět zase auta a jezdce zblízka u cílové rampy, která byla na náměstí bylo prostě dobrý. Navíc tam člověk vidí většinou i ty, které ne vždy zastihne na té trati. Jako třeba mistra Urbana s jeho starou škodovkou, to je prostě bomba. Já mám ráda i ty nové auta, ale ty staré pro mě mají zase úplně jiné kouzlo. Nevím proč, ale je to tak.

Moc těch závodníků zase neznám a sama od sebe nijak nerozeznám, jestli je ten jezdec dobrý nebo špatný. Mám pár oblíbenců, to jo – například Igor Drotár, kterého jsem si zamilovala snad vůbec při prvním videu, které mě Tom kdy z rally pouštěl, protože to je zajedno prostě frajer a za druhé ve videiích, totální zabiják. Škoda, že nejel… Mám taky slabost pro Honzu Černého, protože to je pro mě velký sympaťák, na což to auto samozřejmě nejezdí, ale vždycky jede někde ve předu a taky již má připsané nějaké úspěchy. Stejně tak ale docela fandím Peťovi Semerádovi s Danym Perseinem, už jenom proto, jak jsou mladí. A aniž bych to registrovala nějak extra, vlastně jsem si až pak uvědomila, že jsem docela přála vítězství i Eriku Caisovi. I když o něm nic nevím a jen to, co zase znám od svého muže. Že je mladý atd atd. ale už jsem párkrát to jméno někde registrovala, když koukáme na různý videa a i když jsem k vůli Tomovi na jednu stranu doufala, že to vyhraje jeho šampion Kopecký, vlastně mi Erika a Jindřišky bylo dost líto, že jim to takhle špatně nevyšlo…. asi by se dalo říct, že to je prostě sport, ale tohle musí fakt dost bolet…

Přemýslím, čím bych tohle psaní tak nějak ukončila a napadá mě vlastně jenom jedna věc. Sama od sebe bych asi tenhle sport nikdy nezačala sledovat. Možné to samozřejmě je, ale spíše méně pravděpodobné. A ještě navíc tak, abych jedzila po závodech. Nikdy bych nedokázala přípravě na závody věnovat takovou pečlivost, jakou tomu věnuje můj muž, nejspíš taky proto, že k tomu sportu necítím zdaleka takovou lásku. Díky němu to vlastně ale jinak nejde, než ty auta vlastně zbožňovat. Někdy se dokonce přistihnu při tom, že on sleduje a okukuje auta a jezdce, třeba jak se řadí na rampu a já sleduju jeho … protože vidět ho u toho je něco neskutečně krásného. Je u toho jak malý kluk, absolutně nadšený, šťastný a spokojený, mnohdy dojatý…. nebojí se kontaktu se závodníky (na rozdíl ode mě), protože když je na startu Paolo Diana tak prostě musíš… je to prostě skvělé, sledovat takhle bezprostřední reakce a hlavně opravdu vidět tu až jako dětskou radost, kterou i ten dospělý člověk dokáže projevit. A pro mě je v tom pak taky trochu zadostiučinění, že „mu to dopřeju“ i když vím, že by na ty závody jel i beze mě a taky proto, že ho prostě můžu vidět takhle absolutně spokojeného … PROSTĚ RALLY!

Dovolená 2021/II. část

Tak se mi zrovna dneska zdálo, že by bylo vhodné zkusit dokončit psaní o té naší super dovolené. Přece jenom, jistě to není poslední věc, o které budu psát a čím dříve to dodělám, tím dříve můžu psát o něčem dalším. Nooo, zatím ještě nevím, jestli to zvládnu všechno už v této část, ale můžu se o to aspoň pokusit.

Poslední noc jsme si ustlali hezky „na divoko“, na krásném místě přímo nad Valmezem, kde jsme byli vyjetí už loni na závodech, i když jsme tam nespali. Což se ukázalo nejspíš jako dobrý nápad, že jsme tam loni přes víkend nespali. Teď to bylo ve všední den a i tak tam bylo docela rušno. Lidi tam jezdili venčit psy, randit a dělat si oheň. Nicméně jsme to zvládli a až na otěžující bandu chroustů, která mě tam v podvečer ohrožovala a před kterou jsem se schovávala do auta to tam bylo moc hezké a fakt nádherný výhled – i v noci. No a taky nám tam na tom kopci, krásně svítilo sluníčko. Takže jsme si vyšlápli tři kroky k západu slunce, kde jsme si udělali moc hezké fotky. Teda spíš Tom dělal fotky, natáčel nás tak, aby to za něco stálo a já jsem se občas mohla smíchy potrhat, takže tuhle sérii fotek nesmím vynechat.

V I. části jsem skončila zmínkou o návštěvě muzea Tatra Kopřivnice, to jsme absolvovali ve středu, před odjezdem domů, což byla vlastně I. část celé dovolené a následoval přejezd na „sever“ do Mladé Boleslavi. Tatra Kopřivnice byla zklamáním. Ani teda ne tak pro mě, jako spíš pro Toma. Hlavně já tam nikdy před tím nebyla, takže bych sama od sebe nevěděla, oč přicházím. Nicméně paní nám hned při nákupu lístků sdělila, že Slovenská strela je pryč a s ní i všechny náklaďáky – ale že Strela je vidět někde přes sklo z venku 😦 No zklamání … takže pokud byste se tam chystali, rozhodně doporučuju si zjistit, co tam je k vidění. Paní nám teda říkala, že to mají psáno na stránkách, takže asi trochu naše chyba… no už se nedalo nic dělat. Jinak to tam bylo vcelku zajímavé i když třeba výstava o Zátopkovi mi přišla spíš taková „aby se neřeklo“ i když netvrdím, že tam nebyly k vidění zajímavé věci.

Trochu jsme si pak „spravili“ chuť v Old Timer muzeu, které je za bukem 🙂 Tam to bylo dobrý i když malinkatý a spíš mě tam pak zase vadilo, že je to natěsnané všechno na sobě v té jedné místnosti, ale krásné kousky tam teda měli. Já na ty auta zas nejsem takový maniak, ale tyhle starý jsou moc pěkný, tady měli i motorky. Nezastírám, že bych se i v nějakém projela.

Potom už nebyl čas a valili jsme domů… no nebyl čas….na kávu je čas vždycky, takže jsme ještě po cestě měli fakt skvělý nápad, jakože si zastavíme na kávu…. ovšem proč si to vlastně nezpříjemnit že. Vedro bylo jako v pekle, tak jsme si zastavili na parkovišti a někde nad náma byla rozhledna. Napřed jsme si u auta v chládku dali teda tu kávu a pak jsme si řekli, že si zajdeme na tu rozhlednu. „Však to je kousek.“ Fakt si vždycky na konci říkám, že na to ještě vůbec skočím. Jako pravda, extra daleko to teda nebylo, ale vedro, ještě ta cesta před tím v tom autě, no myslela jsem, že se fakt zabiju. Ale nezabila 😀 I když moc živá jsem si teda po návratu dolů nepřipadala…

Nutno přiznat, že výhled tam byl prostě krásný. Což je skoro vždycky – a ať vylezeme kamkoliv, zdá se mi, že to fakt stálo za to. Ale někdy mám teda fakt chuť říct já už prostě dál nejdu. Vím, že nejdeme v žádném extra tempu, ani žádné brutální pecky, jakože za den x kilometrů, přesto na mě občas dolehne ne snad ani lenost, ale spíš ta netrénovanost. Nebo že už bych taky stárla??? Holt už to není, co to bývalo. Na druhou stranu, když jsme byla o něco mladší, zase jsem většinou nic takového nepodnikala, takže co je lepší?

Což mě přivádí k další myšlence, teď trochu filozofické a tím zakončím dnešní psaní a tu Mladou Boleslav holt nechám na příště 🙂 Už jsem několikrát předesílala, že fakt nejsem dobrý plánovač, takže sestavování tras a výletů je většinou na mém muži. Jsem mu za to vděčná, zajedno jsem nepraktická a za druhé jemu to jde prostě mnohem a mnohem líp. Kolikrát jsem i ráda, že se třeba jenom tak válíme v autě, vypijeme si kávu a máme pohodu – že se prostě nikam neženeme. Navíc teď ani není někdy ten čas a fakt si vyjedeme i tak… no a u toho si dost často uvědomím jednu dost podstatnou věc…..

Jooo, nemáme žádné super hyper moderní fáro. Máme tak trochu kopu šrotu, kterému říkáme obytňák (což je nadsázka, já mám naše auto ráda), máme obyčejný vařič, nemáme s sebou chemický záchod, většinou nevozíme venkovní sprchu a fakt přiznávám, že nejsem žádná lesana, takže když to jde, i když spíme takhle, ráda se prostě namaluju když někam jdeme (ostatně ani to vždcyky nevyjde, což vidíte na fotkách :D), a jsem ráda, že dorazíme zase zpátky do civilizace,do našeho pronajatého bytu, kde je sprcha, normální záchod a hezké hadry ve kterých jsme zvyklá chodit do práce… jenže mi u toho dochází taky jedna mnohem podstatnější věc… že navzdory tomu, že kromě toho auta (po materiální stránce) nemáme prakticky nic, prostě a jednoduše žijeme. Nemusíme čekat, až splatíme hypotéku, až si budeme moc našetřit na dovolenou, až si našetříme na auto, který jsme celý život chtěli, až vyrostou děti, prostě až až až …. PROSTĚ TADY A TEĎ!

Děkuji svému muži, bez kterého by nic z toho nebylo… a těště se na pokračování číslo III. naše dovolená ještě nekončí a level Mladá Boleslav bude teprve stát za to 😉

Dovolená 2021/1.část

Kupodivu jsem si pro dnešní psaní nezvolila žádný rádoby originální název. Navíc, jak vidět, určitě to nezvládnu na jednou. Za jedno je toho tolik a za druhé se mi to pak i líp píše. Navíc najednou by to bylo děsně dlouhý a jako kdo by to četl. Otázka je, jestli to zvládnu na dvě části nebo to bude na víc. No ale raději na víc, než vůbec… aspoň mě to teda přijde lepší 🙂 Snad sem vecpu i nějaké ty fotky.

Naše dovolená byla jasně dána tím, že začínala v sobotu, 3. 7. a končila další týden v neděli. Jenže … jak už to tak bývá, nebylo to bez komplikací. Další víkend jsme museli být nahoře na Rally Bohemia a ve čtvrtek před tím doma na Jižní Moravě k vůli očkování. Takže … jak to optimálně skloubit, abychom nevyjeli opravdu jen za kopec, ale zase nás to nestálo majlant k vůli přejezdu?

Naštěstí Tom je (na rozdíl ode mě) ten plánovací typ. Takže jsem vyrazili směr Beskydy, konkrétně Rožnov pod Radhoštěm a vzali jsme s sebou dokonce i kola. Ve středu jsme se pak vrátili, kola vybalili, přespali jednu noc, ráno jsme to vzali hopem na očkování a už jsme pelášili směr Mladá Boleslav. Ale to jsem teď shrnula jen skrz ten časový harmonogram. Začínáme tedy v Rožnově …

Vzít kola byla tak trochu nutnost. Viděla jsem sice Tomovu evidentní nechuť se někde táhnout na kole, ale nedal jinak, než že když už máme ten nosič na kola, tak je prostě vzít musíme 🙂 No dobře, nebudu se s ním přece hádat. Já jsem se na to vcelku těšila.

Kemp v Rožnově nás hned přivítal s velkým překvapením. Mimochodem – nevím, jak se ten kemp jmenuje, ale je to hned vedle koupaliště 😉 K naší značné rozladěnosti byly v kempu o tom víkendu nějaké psí závody. Z toho jsme teda extra radost neměli, ale už jsme tam i tak zůstali. Ne, že bychom snad měli něco proti psům, to fakt ne, na druhou stranu jsem třeba potkala paní, co šla se psem na vodítku i na záchod do kabinky a to si teda myslím, že už je fakt přehnaný. Hned první den nás zachránil pán (co vedle s paní stáli s velkým obytňákem), protože když stavíme stan, musí být pivo. Což byl pro mě nadlidský úkol, vzhledem k tomu, že místní bufet otvíral až od čtyř. Naštěstí Tom má rád to obecenstvo, takže svoji nelibost zcela nepokrytě dával najevo a pan soused nám hned za tímto účelem nabídl lahváče, což mě vcelku pobavilo 🙂

Nedaleko byl obchod, takže dojet si nakoupit na kole bylo to nejmenší. Ovšem k mému velkému překvapní v LIDLu v Rožnově (a jak jsem zjistila i další den v protější BILLE) asi nikdo nepočítá s tím, že by někdo později jak v šest hodin chtěl nakupovat pečivo. Z toho jsem teda měla vcelku šok, takže to je varování pro všechny kdybyste tam náhodou jeli 😀

Jinak kemp byl solidní, za vcelku dobré prachy. Byl tam příjemný chládek, ovšem je to celý pod stromama, takže auto pak jelo do myčky rovnou i s kolama na nosiči protože to všechno komplet bylo ulepené. Sociálky byly teda spíš nic než moc, ale na druhou stranu tam (oproti jiným kempům) tekla v jakoukoliv denní či noční dobu dostatečně teplá voda. Což jsem po návštěvě jiných zařízení považovala skutečně za luxus 🙂

Trochu jsme nevychytali přilehlý svátek Cyrila a Metoděje, takže jsme na Pustevny vyrazili raději hned v sobotu. No peklo! Lidí jak sviňa tam bylo už v ten den, ale asi to bylo o něco lepší, než kdybychom šli až v to pondělí. I když výraz šli asi není zcela na místě. Nahoru jsme se vyvezli lanovkou… to jsem si teda extra neužívala. Pokud to nevíte, tak lanovky jsou fakt zlo – teda jako pro mě. Ale tak jako jela jsem, Tom si to užil a tak jsem vlastně byla nahoře spokojená i já. Nejvíc asi díky tomu, že jsem to přežila 🙂 Pak jsme si dali pěší túru Radhošť – kaple Cyrila a Metoděje a zpět – stezka Valaška a dolů hezky po svých. Toho jsme teda poměrně litovali. Zajedno se v průběhu dne udělalo poměrně dost teplo a za druhé ta cesta dolů, to byl teda fakt boj. Celkem jsme nachodili nějakých 15 km, což mě teda nepřijde zas až tak nic brutálního, ale dalo nám to zabrat jako prase. Vzpruhou byl Tomů závěrečný vtípek, že holt všechny jeho nápady fakt nejsou dobrý 😀 a osvěžením pak zastávka u místního potůčku, kde byla sice studená voda, ale naše nohy to fakt uvítaly. Osvěžení nade vše. Joooo a taky jsem byla vcelku ráda, že na té stezce byla dostatečná fronta na ten můstek… no jak si tam stoupnete a pod váma nic není jenom ta prosklená podlaha … výhled tam byla ale nebeský…

No hotoví jsme byli … ale jakože fakt! Později jsem byla nadšená, jak jsem se u toho teda samovolně krásně opálila. Plus ještě další dny, tak první den v práci po dovolené jsem vypadala, jakože jsme týden leželi někde na pláži, ale vlastně ta dovolená byla dost aktivní. Každý další den jsme si totiž řekli, že dneska to nebudeme přehánět, ale nějak to nikdy nevyšlo.

Další den jsme šli pěšky prakticky za roh do Skanzenu. Že však to bude v pohodě. No ty vole! 3 okruhy, všechny nás zajímaly a aniž jsme to tušili, tak ten nejvíc náročný a chodící jsme měli až na konci, takže nějaký 5, 6 hodin ve skanzenu! Jako bylo to tam fakt krásné, to se musí nechat. Ale opět akce na celý den a večer jsme byli totálně hotoví. Moji radost zlepšilo to, že si Tom konečně koupil svůj vysněný klobouk a hlavně si dal tu jejich Valašskou kyselicu. O té jsem totiž poslouchala hned od rána a už jsem to viděla černě, že se jí ani nedočká 😀 Naštěstí toto přání bylo splněno, což jsem v ten den považovala fakt za obrovský úspěch. Jinak skanzen pecka, to bych doporučila asi všem, protože to bylo opravdu zajímavé, alespoň mě se tam tedy moc líbilo.

Než jsme se nadáli, bylo tady úterý. Tak teda pojedeme na těch kolech, když už jsme si je s sebou vzali 🙂 Prý tak pojedeme do Valmezu, to je asi jenom nějaký 16 km a zpátky pojedeme vlakem. Ovšem – to bychom nebyli my, aby se i tento původně dobře promyšlený plán nezměnil. Protože kdo by přece jel zpátky vlakem, když ta cesta byla v pohodě že jo 🙂 Tak jsme nakonec jeli na kolech i zpátky, takže než jsme se nadáli, z původních 15, 16 km, bylo nějakých 34 nebo koli. Ještě kousek ve Valmezu že … no to je hned. Samozřejmě zpáteční cesta se neobešla bez újmy, jakože “ sakra kde je jako ten stánek s tím pivem, oni ho snad posunuli“ ale zvládli jsme to. Za odměnu jsem se mohla u stánku s pivem vyrochnit v Bečvě, což bylo taky dost dobrý. Zdárně jsme dojeli až zpět do kempu a myslím, že jsme oba byli dost rádi, že ta cesta neměla víc kilometrů.

Ve středu nás čekalo muzeum Tatra Kopřivnice, což se ale nakonec stalo tak trochu zklamáním. Poslední noc jsme spali už na divoko a pak následoval přejezd domů a další den hurá do Mladé Boleslavi. Ovšem jak jsme se přesvědčili, tam teprve začla ta pravá sranda. Takže Tatra Kopřivnice bude pokračovat v další části dovolenkové série 😉 Snad to zvládnu brzo!