Však to znáte: „První máj, lásky čas … “ ne, že bychom si u nás doma nějak extra potrpěli na tradice, to snad ani ne, ale přece jenom jsou věci, u kterých tak trochu děláme výjimku. Například takový 1. květen a profláknuté políbení pod rozkvetlým stromem se nám zdá docela dobrý. Nutno přiznat, že v poslední dobou není výjimkou, že se ten rozkvetlý strom nedá prakticky najít. Tak jsme si v sobotu vyrazili alespoň na kávu – spaní v autě se tentokrát z pracovních důvodů nekonalo – a pří té příležitosti jsme měli v plánu najít ten rozkvetlý strom. A samozřejmě – jak už to tak u nás bývá, o zábavu nebyla ani tentokrát nouze 🙂
Sice jsem podala doma návrh, kam bychom si na tu kávu mohli zajet, ale už po chvilce cesty jsem usoudila, že tento návrh nebyl přijat. No nevadí, však kávu si můžeme dát kdekoliv. To jsem si ještě myslela, že alespoň Tom ví, kam jedeme. No nevěděl, takže jsem se nechala překvapit jak to dopadne. Obvykle to totiž probíhá stylem: „tak co, doleva nebo doprava.“ „Tak jeď doprava,“ odpovím já a schválně, ja myslíte, že to dopadne? Pochopitelně, že jedeme doleva… čili pak mi zákonitě přijde, že ty dotazy jsou naprosto zbytečné 😀
Místo jsme si vybrali hezký. Od domova nijak extra daleko a krásný výhled z kopečku u vinohradů. Morava je prostě a jednoduše krásná. Trochu jsme se obávali, aby hned v zápěti za námi nepřikvačil místní vinař a buď nás uplně nevyhnal nebo tam aspoň nezačal kdo ví co pracovat. Naštěstí to alespoň chvilku vydrželo a byla tam opravdu pohodička. Dokonce ani kolem nejezdilo nějak moc aut – cesta tam vedla sice jen taková boční, ale přece jenom kolem vinohradů.
To se později samozřejmě změnilo. Ještě před tím jsme se po cestičce plné těch malých pichlavých kamínků stihli projít bosky. Prý že „pojď, dáme si to na Kluse.“ 😀 no to jsme si teda dali, ale jako popravdě mi to nějak extra dobře na ty chodidla nedělalo. Asi je to zdravý a dobrý na prokrvení, ale jako moc často to asi dělat nebudu. Rady ve stylu: „ale miláčku, musíš si rozložit tu váhu“ jsou pro mě v těchto případech zcela zbytečné, takže napříště se projdu nejspíš jenom tak v trávě možná 😀
Vzápětí dodrncalo nějaké takové auto skoro podobné našemu. Z něho vyskočil pán, který říkal, že mu nepřekážíme, že jde sadit dýně 😀 v pohodě, šel na vedlejší vinohrad/pole, takže jsme se nijak nevzrušovali. Za ním přijelo další auto – osobák teda v trochu lepším provedení a z něho vylezl další chlap, paní a dvě děti. Ještě jsem čekala, kolik vyskáče psů, ale to se naštěstí nedělo. Nutno přiznat, že té práci teda moc nedali. Ne, že bych to nějak extrémně pozorovala, ale na to, že pán říkal, že tam jdou cosi sadit, tam moc dlouho nepobyli. Korunu tomu nasadil chlápek, co se vyklonil z okna projíždějící tatrovky, která tam přibrzdila a řval na mladšího chlápka něco ve stylu: „tak o ty hrabě ses mohl opírat aj doma, tos nemusel jezdit na pole.“ Což mě poměrně dost pobavilo. Na to konto, se celé tohle osazenstvo posbíralo a zase odjelo. Nevím, asi se jeli o ty hrabě opírat dom 😀
Když jsme se rozhodli, že už relaxu bylo dost a sjedeme to teda domů a cestou si dáme zmrzku, vzpomněl si můj muž, že je potřeba dostát tradici a políbit mě pod rozkvetlým stromem. Jak jinak, než že si k tomu vybral ten nejpříhodnější moment. Takže po cestě dolů z kopce najednou zastavil a zabrzdil auto (ano vprostřed cesty). Stabilita našeho zabržděného auta takhle v kopci teda nic moc, takže jsem se s obavama ptala: „ale neujede nám to že ne?“ „Ne, však jsem vytočil kola.“ 😀 Tak k tomu se nedá snad ani nic doplnit.
Nutno přiznat, že políbení pod rozkvetlým stromem proběhlo bez újmy na zdraví jak našeho tak našeho auta. Scudo vydrželo minutovou zastávku po cestě z kopce i když nebýt těch vytočených kol kdo ví, jak by to dopadlo. Oslavili jsme to točenou zmrzkou a spokojeně jsme se vrátili zase domů. Samozřejmě jsem hned projevila nespokojenost nad tím, že můj muž je už krásně opálený a já mám na sobě sotva lehký náznak toho, že jsem někdy potkala slunko – no holt nemám dělat v kanceláři, jak mi bylo doma doporučeno 😀
S HRANOU NA CESTÁCH 