Měsíc: Květen 2022

Po čas víkendového srazu obytňáků v kempu Podroužek vyvstala na povrch poměrně zajímavá otázka ve smyslu, že „to jsme se s Tomem docela hledali, když spolu teď takhle cestujeme.“ Samozřejmě nevím, jak to mají/měli nebo nemají nastavené ostatní lidi a páry, no u nás to asi bylo hlavně o tom, že jsme se našli už před tím 😉

Jsem normální holka, ráda si nalakuju nehty, hezky se učešu a nalíčím a v šatech vyrazím do práce. To se zrovna extra neslučuje s tím, jaký životní styl funguje při cestování v obytňáku. Teda ne, že by se tam určitý standard nedal taky dodržet.

Každopádně pokud začnu od začátku, kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu cestovat zrovna takhle, asi bych mu těžko uvěřila. Na druhou stranu – neuvěřila bych asi spoustě věcí, které mě mezitím v životě potkaly. Jako že se rozvedu třeba a další jiné „kratochvíle“, které nás mnohdy zaskočily bez přípravy…

Stejně těžko by se mi věřilo, že budu jezdit na skútru, později v minicamperu a později v klasickém, velkém (a navíc ještě starém) obytňáku…. že budu trávit Silvestra na horách a ještě se v pět ráno potáhnu na nějakou zasněženou rozhlednu, že mi nebude vadit, že se ten životní komfort občas z mála smrskne ještě na míň a stejně mi to vlastně až tak nevadí, že budu v zablácených gumákách stát u trati na závody, abych pak týden doma prala, protože absolutně všechny hadry máme od bláta 😀 Jenže …

Život, který vedu teď, se tak nějak celkově odlišuje od toho, jaký jsem vedla dřív a není to o tom, že bych řekla, že „život s Tomem takový je, “ spíš bych to popsala větou: „život s Tomem se ti prostě děje.“ Prostě to funguje nějak tak úplně samo od sebe, jakkoliv líp si to naplánuješ, stejně se najde něco, co tě překvapí a na co se nedá vůbec připravit. Třeba jakože ti v obýváku najednou stojí herní automat, ale to sem nepatří… Déšť si na cestách vozíme pro jistotu s sebou – ostatně tento víkend nebyla výjimka, protože počas cesty nespadla jediná kapka a sotva jsme dorazili do kempu a začali hledat místo na parkování (samozřejmě pod stromem), začalo zároveň s tím rovnou taky pršet. Jedeme testovat obytňák, ještě vůbec nevíme, jak co funguje a hned při prvním výjezdu je zima taková, že naše plynová bomba už prostě netopí. No dobrý, tak aspoň už o tom hned víme 😀 A takových příkladů by se dala jmenovat celá řada.

Určitě bych někdy dala přednost komfortu ve smyslu dojedeš do hotelu, nemusíš se o nic starat, víš že ti poteče teplá voda, že ti dokonce někdo připraví snídani, případně klidně i oběd a večeři, že se nemusíš chodit dívat do sprch, jestli náhodou nejsou na žetony nebo se nemusíš na závodech komplet od prachu umývat pod tekoucí studenou vodou z kanystru… jenže byla by to pak ještě taková zábava?

Navzdory mínusům, které občas vidím, mívám někdy dojem, že lidi, co si půjčí obytňák (nemyslím nikoho konkrétního) se cítí trohu povýšení nad nás (ty co jezdíme se starýma herkama), že jako oni mají ten luxus a my jako jezdíme „tím starým křápem,“ který ještě navíc zamořuje ovzduší, vydává to divný zvuky a další a další věci, který k tomu patří. No a? A není to takhle prostě mnohem zábavnější? Jo, taky se občas bojím, že tam nedojedeme, ale zatím se to naštěstí nestalo. To už ale zabíhám trochu do té techniky a to jsem tak docela nechtěla.

Já bych si sice nikdy nemyslela, že zrovna tohle bude můj koníček, ale vlastně jako docela je. Jo, samozřejmě na cestování nesmí chybět něco na čtení, to je u mě naprosto bez diskuze. Taky se ráda poválím někde u vody na sluníčku a rozhodně se nevidím, jako nějaký turistický nadšenec, jako že by nás to nutilo pak denně ujít 20 km, protože jsme nějací zapálení trampové… tohle cestování ale má vážně něco do sebe.

Navíc … najdete u toho děsně moc super skvělých míst, který byste jinak třeba úplně minuli. Zrovna nedávno jsme byli na Slovensku a takový přechod bosou nohou přes Liptovskou Maru, to byl pro mě mega zážitek. Pro někoho je to asi standard, ale pro mě jsou takovéhle věci pořád ještě tak trochu výzva. Cítím se pak jak frajer a jak zaznělo v jednom českém filmu běží mi hlavou stejná věta: „nejsem sráč, ty vole nejsem!!!!“

A tohle všechno (viz věta nahoře) vlastně pořád vím a cítím, když vyrazíme na nějaký výlet. Jooo, moc se mi nechce do toho řízení, to se teda musím přiznat a i tak věřím, že i řazení pod volantem jednou úspěšně zdolám i když se to zatím moc nestalo. Nejvíc mě teda limituje strach z toho, že tomu autu něco provedu, přece jenom – už je to opravdu dědoušek a je potřeba s ním zacházet s citem.

Takže u nás to fakt nebylo o tom hledání toho protějšku ve smyslu, abychom se sešli třeba v tomhle, my prostě děláme to, co nás naplňuje společně 😉