Jo jo, vím o tom, že bych měla dopsat poslední (snad) díl o naší dovolené. Musím si ale tentokrát udělat malou vsuvku. Tenhle víkend se totiž odehrála zcela zásadní událost a kde jinde o Barumce napsat, než tady. Za jedno to byla fakt pecka a za druhé to velice úzce souvisí s naším cestováním a spaním v autě, takže se vysloveně nabízí možnost spojit to dohromady 😉 Pokud teda chcete vědět, jak vypadaly 3 dny takového malého peklíčka, přečtěte si to.
Výraz „peklíčko“ je samozřejmě lehce nadsazený. Ale začnu trochu zeširoka. Já nejsem žádný velký fanda do aut, nebo aspoň ne sama od sebe z nějaké vlastní přirozenosti. Nicméně můj muž rally miluje. A když říkám miluje, tak myslím doopravdy miluje, zbožňuje, uznává a je to doslovně jeho životní láska. Díky tomu jsem se k tomuto ne úplně tradičnímu sportu dostala i já. Mám ale pramalé znalosti o tom, co se kolem toho děje i když přece jenom za tu dobu, co jsme spolu už mi v té hlavě tak nějak něco zůstalo, ale pořád je toho strašně málo. Mě to nevadí, Toma to občas rozčiluje, protože nechápe, že si to nepamatuju, ale pro mě spousta věcí kolem toho prostě není podstatná. Každopádně … na Barumku jsme se moc těšili oba a výroční 50. ročník se měl jet původně v loňském roce. To byl ale zrušený, takže jsme vyrazili až letos.
Lehce mě jímala hrůza, když jsem ve čtvrtek odjížděla z práce za obrovského deště. Po pravdě jsem si neuměla absolutně představit, jak budu 3 dny existovat na závodech, spát v autě a ještě bude celou dobu takhle otřesně pršet. Ale nejspíš pouze za extrémní situace bych doma řekla, že nejedu. To bych si připadala fakt jak „sračka“ a tak to nešlo jinak. Smířila jsem se s tím, že nejspíš budu až do neděle moknout někde v gumákách a v pláštěnce a prostě se jelo.
Konečně jsem si mohla koupit svoje první závodnické tričko. Samozřejmě v holčičí barvě, jak já tomu říkám, protože nevím, proč bych měla mít třeba černé tričko, když můžu mít růžové 😀 Takže z toho jsem sama za sebe měla fakt radost ….
Jak je naším dobrým zvykem – a závody nejsou výjimka – už od pátku jsme prakticky nestíhali 😀 😀 Vyzvednou to a ono, vstupenky, honem do servisu, do města na rampu … a už to prostě jelo na vlně toho, že standardně nestíháme a já jsem ve stresu, jak jsme děsně pomalá, protože většinou času prostě vůbec nestíhám sledovat Tomovi myšlenky jako kam se teď přesunujeme. Což pramení z toho, že se v tomto prostředí nijak přirozeně nepohybuju, takže v servisu bývám úplně vedle sebe, Tom mě u každého jezdce zahrne spoustou informací, které pro mě sice v tu chvíli bývají zajímavé, ale nejsem absolutně schopná je do sebe nasát. Částečně proto, že „pro mě nic neznamenají“, což nemyslím nijak zle, ale můj zájem o motorsport má prostě pořád svoje hranice a částečně proto, že prostě nejsem schopná toho tolik vnímat najednou. Jinak je to ale i pro mě dost zajímavé i když by mě stačilo to procházek a koukat na to, jak se ti chlapi hrabou v těch autech.
Vezmu-li to ze strany těch závodů, bylo to fakt náročné a po páteční městské erzetě jsme se do postele dostali snad někdy v jednu ráno. Parkovali jsme v průběhu ve městě, ale na spaní bylo potřeba se někam odsunout. Za jedno k vůli ranní návštěvě servisu, aby to nebylo moc daleko a za druhé k vůli tomu, abychom si na parkovišti v prostřed Zlína ráno nevařili kávu – nehledě na to, že by se tam asi dost těžko dalo jít na záchod. Ostatně „jít na záchod“ byl docela problém po celou dobu. I když v servisu to jistili klasické „tojtojky“ ale jinak poměrně mizéri, aspoň pro mě jako pro holku 😉
Jinak co se týká spaní v autě, žádná extra novota s ohledem například na jídlo. Vaření kávy jsme stíhali skoro vždycky, to byl základ. JIné vaření se nestíhalo. Zásobení jsme teda byli dobře, už jsem z tomu trochu počítala s tím, že nebude asi moc prostoru něco extra nakupovat,takže na snídani a svačinku jsme vždy něco měli, ale vařit se nedalo. Bylo by z čeho, ale tady už opravdu dost zásadně chyběl ten čas…
Ráno bylo ale všechno jinak a místo „pohodového“ přechodu do servisu, u kterého jsme si už v noci chytře zastavili, abychom to líp stíhali, nás čekal přejezd do Slušovic. No nevadí. Mě to většinou je poměrně jedno ve smyslu „kam mě odvezeš, tak prostě budeme“ nicméně mě trochu stresuje to nestíhání. I když si zvykám, že tomu se při nejlepší vůli prostě na rally nejde absolutně vyhnout.
Po pátečním dni mi teda sobota dávala brutálně zabrat. Na jednu z podvečerních erzet jsem už definitivně řekla, že nejdu a zůstala jsem vegetovat v autě. Postel zůstala roztažená, takže jsem si v klidu mohla lenošit. No zas tak dlouho to nevydrželo, protože než jsem se nadála, volal Tom, že „Huttunen to rozbil“ a tím pádem opouštíme toto místo a máme přejezd. No nevadí. V sobotu večer se pak jela ještě jedna erzeta a tam jsme byli na startu. Což mi vyhovovalo, zajedno se člověk už tak nenachodil a za druhé, vidět kluky jak přijíždějí na start a následně startují je pecka prostě i pro mě. Slyšet ty motory, cítit benzín… no ne , že bych si na to vysloveně potrpěla, ale tohle má atmosféru i pro mě 😀 V sotobu jsme se teda do postele dostali o něco dříve, ale ne zase o tolik. Nakonec jsme zakotvili mezi jinými auty někde na louce přímo u erzety, která se měla jet v neděli ráno, takže tam jsme aspoň věděli, že to ráno bude o něco snazší díky tomu místu.
Až tak snadné to nedělní ráno teda fakt nebylo. Aspoň pro mě ne. Zatím co Tom si večer před usnutím ještě sjížděl videonovinky, já už jsem mu usínala na rameni. Obvykle se na to kouknu s ním, ale tohle se fakt nedalo. Navíc mě v neděli budil v půl sedmé, což pro mě byla další podpásovka 😀 To je teď trochu nadsázka. Samozřejmě jsem věděla, v kolik je potřeba vstávat, ale přiznám se, že se fakt nechávám budit, protože sama od sebe v takovýto čas opravdu nevstanu a vím, že na Toma je v tomto vážně spolehnutí. Naštěstí se vyburcuju k tomu, abych opravdu hned vstala a snažím se fungovat a není to tak, že by mě vyloženě na sílu tahal z postele.
Ranní erzeta byla poznamenaná trochu nešťastným počasím. Ani tady teda vysloveně nepršelo, ale byla teda fakt zima a foukal vítr. Což byl asi „nejhorší“ úsek tohoto víkendu. Teda jako na počasí. V pátek počasí vyšlo na jedničku i když v noci už nám byla trochu zima a v sobotu na jedné odpolední erzetě trochu přeprchávalo, ale jinak nic, až tady to studené nedělní ráno. Pořád jsem s tím ale byla dost spokojená, oproti tomu, jaká byla předpověď, to vyšlo prostě skvěle! A navíc na jiné nedělní erzetě, kde jsme skoro hodinu čekali zase pro změnu vylezlo slunce a peklo jako blázen!
Ta neděle celkem utekla a moc se mi líbil závěr, vidět zase auta a jezdce zblízka u cílové rampy, která byla na náměstí bylo prostě dobrý. Navíc tam člověk vidí většinou i ty, které ne vždy zastihne na té trati. Jako třeba mistra Urbana s jeho starou škodovkou, to je prostě bomba. Já mám ráda i ty nové auta, ale ty staré pro mě mají zase úplně jiné kouzlo. Nevím proč, ale je to tak.
Moc těch závodníků zase neznám a sama od sebe nijak nerozeznám, jestli je ten jezdec dobrý nebo špatný. Mám pár oblíbenců, to jo – například Igor Drotár, kterého jsem si zamilovala snad vůbec při prvním videu, které mě Tom kdy z rally pouštěl, protože to je zajedno prostě frajer a za druhé ve videiích, totální zabiják. Škoda, že nejel… Mám taky slabost pro Honzu Černého, protože to je pro mě velký sympaťák, na což to auto samozřejmě nejezdí, ale vždycky jede někde ve předu a taky již má připsané nějaké úspěchy. Stejně tak ale docela fandím Peťovi Semerádovi s Danym Perseinem, už jenom proto, jak jsou mladí. A aniž bych to registrovala nějak extra, vlastně jsem si až pak uvědomila, že jsem docela přála vítězství i Eriku Caisovi. I když o něm nic nevím a jen to, co zase znám od svého muže. Že je mladý atd atd. ale už jsem párkrát to jméno někde registrovala, když koukáme na různý videa a i když jsem k vůli Tomovi na jednu stranu doufala, že to vyhraje jeho šampion Kopecký, vlastně mi Erika a Jindřišky bylo dost líto, že jim to takhle špatně nevyšlo…. asi by se dalo říct, že to je prostě sport, ale tohle musí fakt dost bolet…
Přemýslím, čím bych tohle psaní tak nějak ukončila a napadá mě vlastně jenom jedna věc. Sama od sebe bych asi tenhle sport nikdy nezačala sledovat. Možné to samozřejmě je, ale spíše méně pravděpodobné. A ještě navíc tak, abych jedzila po závodech. Nikdy bych nedokázala přípravě na závody věnovat takovou pečlivost, jakou tomu věnuje můj muž, nejspíš taky proto, že k tomu sportu necítím zdaleka takovou lásku. Díky němu to vlastně ale jinak nejde, než ty auta vlastně zbožňovat. Někdy se dokonce přistihnu při tom, že on sleduje a okukuje auta a jezdce, třeba jak se řadí na rampu a já sleduju jeho … protože vidět ho u toho je něco neskutečně krásného. Je u toho jak malý kluk, absolutně nadšený, šťastný a spokojený, mnohdy dojatý…. nebojí se kontaktu se závodníky (na rozdíl ode mě), protože když je na startu Paolo Diana tak prostě musíš… je to prostě skvělé, sledovat takhle bezprostřední reakce a hlavně opravdu vidět tu až jako dětskou radost, kterou i ten dospělý člověk dokáže projevit. A pro mě je v tom pak taky trochu zadostiučinění, že „mu to dopřeju“ i když vím, že by na ty závody jel i beze mě a taky proto, že ho prostě můžu vidět takhle absolutně spokojeného … PROSTĚ RALLY!
S HRANOU NA CESTÁCH 